28. října 2020

Ty víš… - napsala Hana Kavalová

Cítím, že dnes provětrám své emoce.
Jsou zavřené, zasklené.
Venčím je občas. Po roce.

Vzala jsem je do slunečního svitu.
Jako bych tušila, že láska ve mně spí tu.

Nádherný den. Chodím pěšky.
Nostalgicky pouštím si vinylové desky.

V tichém šepotu J t´aime
šansony dnes mají sněm.

Pořád se usmívám. Neboť vůbec o nic nejde.
Sejde z očí. Z myslí sejde.
… říká se.

V čase-mezi koukám na trpké ovoce.

„Není důvod býti zoufalá,“
šeptá má touha, co nikdy nelhala.

Šeptá má touha, co stále je bdělá.
Usměji se a vše je jako včera.

Budeme se brouzdat na pláži
a dívat se, jak ve tváři
znovu se zračí vráska uprostřed tvého čela.

Neboť vím, že lepší než viset na kříži
je tančit spolu noční Paříží.

Žádné komentáře:

Okomentovat