23. října 2020

Souznění duší - napsala Anna Vocelová

Je skoro půlnoc, první májový den se chýlí ke konci a z útrob hrobů Vyšehradského hřbitova právě vylétávají dvě spřízněné duše na své pravidelné dostaveníčko.
„Víš, na co se nejvíc těším?“ špitla zasněně éterická duše národní buditelky Boženy Němcové přivinutá k zadumané duši Waldemara Matušky. „Až zase budou zrát ty sladký třešně a vát ten vlahej vítr, jak jsi o tom zpíval.“
Na druhém břehu čas ani původ nehraje žádnou roli. A tak není divu, že tklivé tóny, linoucí se na vyšehradském hřbitově ze zpěvákovy kytary, učarovaly po lásce celý život prahnoucí spisovatelce. Vedle baziliky svatého Petra a Pavla si mohou konečně vynahradit to, po čem toužili v dobách, kdy byli skryti ve schránkách z masa a kostí. Užívají si nekonečný prostor, nesvazují je předsudky, despotický manžel, nemoci, ani politický režim. 
Waldemar může na Boženě oči nechat. Vychutnává si každý její ladný pohyb. Fascinovala ho svou nekonvenčností, už když se o ní učil ve škole. Ale nikdy by ho nenapadlo, že jí jednou bude z upřímné lásky zpívat svoje zlidovělé písničky. Stejně jako on šla i Božena proti proudu, nepoddávala se režimu. Ačkoli pak za to pronásledována, s nikým si nezadala. I když neměla peněz nazbyt, bojovnost ji neopouštěla.

Nyní už konečně není uvězněna v okovech nešťastného manželství s výrazně starším Josefem, pro kterého byla přísná pravidla stejně důležitá jako vyrovnané položky má dáti – dal v jeho účetních knihách. Jako státní finanční komisař ji nejprve přivedl do vyšších společenských kruhů, aby ji pak se stejným gustem svrhl do propasti dluhů, ponížení a útlaků. Zato lásku jí projevit nedokázal. Proto ji navzdory společenským konvencím hledala u jiných mužů. Marně. Teď může konečně své city svobodně projevovat bez strachu z odsouzení.
Jakmile slyší Waldemarovo: „Ta láska nebeská je jak něžné pohlazení, které život v lehčí změní,“ znenadání se rozpláče. 
„Copak se stalo, tahle se ti nelíbí?“
„Ba naopak. Právě po tomhle jsem toužila celých svých 42 živých let. Ale musela jsem nejdřív zemřít a po jeden a půl století potkat Tebe, aby se mé srdce konečně naplnilo tím, co nikdy nemělo.“
Byl na rozpacích. Nevěděl, jestli ji má zatěžovat svými prožitky. 
„Vždycky jsi byla statečná, milá Boženo. To já jsem tady nakonec nedovedl v nesvobodě dýchat.“
„Vždyť tvoje písničky jsou plné lásky, žádná nesvoboda z nich nečiší.“
„To byla zástěrka, nutnost, abych mohl zpívat. Stejně jako ve tvé době vyhnali Havlíčka Borovského do Brixenu, tak mě mocipáni svým jednáním ponoukli k tomu, abych se jednou nevrátil z koncertního turné a zůstal za velkou louží. Musel jsem. Měl jsem mladou ženu, malého syna a chtěl jim dopřát lepší život.“
Překvapeně na něj hleděla. O jeho těžkostech neměla dosud ani tušení, jak by také mohla. 
„Promiň, to jsem netušila, doufala jsem, že se český národ poučí a už se nenechá drancovat šlechtou jako v naší době. Ale pryč od toho, teď už na nás nikdo nemůže,“ řekla a vykouzlila mu tím úsměv na rtech.
„Jsme svobodní. Nechceš se pro zlepšení nálady třeba prolétnout nad Prahou a nasát atmosféru jiných míst?“
„Ani ne, já už jsem se za svůj život nalétal dost, já jsem spokojený tady. Ale klidně leť sama,“ pobídl ji bezděčně. „Pořádně si to užij!“
„Děkuji, za chvíli ti o všem budu vyprávět,“ špitla, láskyplně se o něj otřela a vznesla se vysoko nad stromy.
Waldemar čekal den, dva, týden, měsíc. Neúspěšně. Zpátky se nevrátila. Stáhl si kovbojský klobouk do čela a s těžkým srdcem spustil: „Sbohem lásko, nech mě jít, nech mě jít bude klid. Žádnej pláč už nespraví ty tvý nohy toulavý.“
Tou dobou už ale Boženu na Malvazinkách okouzloval svým tenorem jiný donchuán. Naivně se utopila v jeho modrých očích a uvěřila, že právě on jí ukáže cestu rájem, jak sliboval. Souznění ovšem hledala marně...