23. října 2020

Holka na zavolání - napsala Anna Vocelová

„Copak jsem nějaká holka na zavolání?“ hořekuje Jana do telefonu nejlepší kamarádce Monice, ačkoli odpověď zná. Ano, je holka na zavolání. Několik let slibů, naděje, krásných zážitků, ale i pláče a bezvýchodnosti…
„Tak mu dej prostě nůž na krk.“ radí jí Monika. „Takhle to dál nejde. Tebe to ničí a jemu to taky nemůže vyhovovat donekonečna.“ Daniel je vysoce postavený manažer, který si může dovolit, co se mu zlíbí. Před třemi lety ohromil Janu krásným perlovým náhrdelníkem a měl ji v hrsti. Co na tom, že kromě vily s bazénem, bytu na Vinohradech, chalupy na Šumavě či několika aut má i manželku a dvě děti. Janě stále dokola opakoval, že je jeho princezna. Zpočátku se tak díky luxusním darům i cítila. Postupem času jí ale začalo docházet, že být princeznou v utajení není to, co by chtěla. Léta věřila, že se to změní. Marně. Jeho sladká slůvka postupně zhořkla jako Aperol, který spolu tak rádi pili i bez Prosecca.
„Dneska to rozseknu jednou provždy,“ slibovala sama sobě, zatímco si oblékala černé rozevláté šaty z Dubaje. Do tašky přibalila kromě krajkové košilky i láhev šampaňského, aby si čekání v hotelu alespoň trochu zpříjemnila.
„Pokoj 621 čeká!“ napsala mu tradiční heslo poté, co se ve čtyři hodiny ubytovala. Byl pátek a Daniel měl doma nahlášenou golfovou víkendovou akci s obchodními partnery – své časté alibi. Ačkoli se Jana divila, že to už manželce není podezřelé, raději po ničem nepátrala. Usadila se do sametového křesla a otevřela láhev. Před očima se jí začaly promítat všechny jeho vymyšlené služební cesty, kterými maskoval zakázané společné chvíle. Vzpomínala na řádění v Disneylandu, wellness pobyt v Římě, propršený víkend v Londýně i na spoustu promilovaných nocí. Mraky slibů, že chce být jen s ní, však vždy vystřídala trpká realita návratu k manželce.
Toužebně očekávaná odpověď „Projekt klapne“ stále nepřicházela. Objednala si na recepci další láhev a prohlížela si v mobilu společné fotky. Všechny byly ze zahraničí – doma by je přeci mohl někdo poznat, což nemohl pan podnikatel dopustit. Za zavřenými dveřmi hotelu se mu to líbilo… Jí to ale přestávalo stačit. 
Přibývající množství alkoholu v krvi jitřilo její rány čím dál víc. Po tvářích se jí kutálely slzy. Už se nechtěla doprošovat o trochu porozumění a pár hodin lásky navíc.
Pohár trpělivosti přetekl. Po třech hodinách marného čekání vyťukala zprávu: „Projekt končí!“
Odebrala se na balkón. Vztek vystřídalo zoufalství. 
„Už nechci být holka na zavolání,“ napsala mu ještě z posledních sil. Odložila telefon, odsunula truhlík s maceškami a posadila se na zábradlí. Krev jí pulzovala ve spáncích, vlasy jí čechral svěží vítr, přicházející léto objímalo celé její tělo. Komíhala bosýma nohama a dodávala si kuráž.
„No tak, Jano, neblbni, otevři.“
Slyšela přerývaně jeho hlas z chodby. Hlas, který jí tolik nasliboval, hlas, který ji tolikrát ranil. Už nebylo cesty zpět. Svou poslední šanci promrhal pan podnikatel v dopravní zácpě.
Posunula se pár centimetrů po zábradlí a… najednou byla svobodná… Dvě vteřiny…
Když se rozlícený Daniel konečně dostal do pokoje, jeho princezna už ležela v dubajských šatech nepřirozeně zkroucená na chladných dlažebních kostkách. Kolem její hlavy plavaly v kaluži krve perly z náhrdelníku, kterým si ji kdysi omotal kolem prstu. Rozsypaly se stejně jako její sen o společné budoucnosti…

Žádné komentáře:

Okomentovat