8. října 2020

Háček k textu Protekce

„Jano, Jano, Jano!“ Jasný hlásek se ozýval z chatky klučičího oddílu ještě před budíčkem. Bylo mi jasný, že malý Jiřík, kterého na letní tábor protlačil jeho slavný tatínek, v noci opět načural do odpadkového koše.
(Nataša Richterová)

Zkuste napsat jako Nataša poutavější úvod k níže uvedenému textu PROTEKCE.





Původní text
Protekce 
„Loterijní společnost Sazka ukončila po 18 letech spolupráci s moderátorem Vladimírem Vlachem.“ 
Prošedivělý sympaťák z televizní obrazovky byl můj spolužák ze střední školy. Tučný zpravodajský titulek bulvárních novin mi vyvolal vzpomínku na letní dětský tábor v Blatné, kam jsem odjela jako zdravotník. Malý Jirka Vlach – syn Vladimíra, tehdy šestiletý kluk, dostal od táty při odjezdu příslib, že tahle „známá teta zdravotnice“ se o něj bude dobře starat a že to bude na táboře moc fajn.
Pravdou bylo, že Jiříkovi se vůbec nestýskalo a vypadal opravdu spokojený. Rád sportoval a pořád byl mezi ostatními dětmi. Jinak tomu ale bylo po večerce. Jakmile padla tma a na stěnách dřevěné chatky se rozběhlo přestavení čínského stínového divadla nebo když skřehotavě zakuňkala žába v rybníku, propadl Jirka strachu. Do tmy tiše vstal a vyčůral se do odpadkového koše. Potom se zachumlal až po hlavu do spacáku a spal klidně až do rána. To se opakovalo pravidelně každou noc.
„Zavolám, ať si pro něj rodiče přijedou“ rozhodl po týdnu hlavní vedoucí. 
„Počkej s tím, nechám si ho u sebe na marodce, nechci, aby takhle skončil jeho první tábor“, žadonila jsem o výjimku pro malého Vlacha. Vedoucí souhlasil a dal nám ultimátum tři dny. Večer před usnutím jsme si povídali a společně sledovali čínské vysílání, které pro nás bylo každým dnem veselejší. Noční strachy se brzy rozplynuly a Jiřík chtěl zpátky do své chatky za kamarádem. Já měla radost a slíbila si, že až ho budu rodičům předávat, o odpadkovém koši zcela pomlčím. 
Letní slunce prohřívá trávu, ve které pomalu končí jepičí život ranní rose a náš tábor dnes také končí. Střídá nás další turnus. Před chatkami stojí narovnané kufry, spacáky a batůžky. Děti vzrušeně pobíhají a vyhlížejí příjezd dvou autobusů. Padá ze mne tíha zodpovědnosti za všechna bolavá bříška, odřeniny a štípance od komárů.
„Tak hlavně ať máte pěkné počasí a bacha na vodu, večer je jí na mytí málo“ uděloval poslední pokyny nové partě vedoucích Jarda, náš hlavní vedoucí a oba autobusy se vydávají lesní cestou k hlavní silnici směr Praha. 

Vítání při příjezdu mám nejraději. Je to jak z úvodní scény ve filmu „Láska nebeská“. Polibky, objetí, radostné výkřiky při setkání, jen samé krásné emoce.
Spokojeně se otočím pohledem do zadního prostoru v autobusu. Nikdo tu již není. Zapomenutá mikina a poházené ubrousky od svačiny jsou posledními trosečníky letošního tábora.
„Kde je Jirka Vlach?“ vtrhne dovnitř vedoucí Jarda. 
„Kde by byl, jel ve Tvém autobusu“ odpověděla jsem klidně. 
„Se mnou nejel, myslel jsem, že je u Tebe. Ty vole, to je průser!“ 
Jarda Hlavas poprvé za tři týdny promluvil sprostě, což signalizovalo jediné, že nad sebou úplně ztratil kontrolu.
Vystrašeně se dívám ven, zda někdo nezaslechl náš hovor. Vladimír Vlach, stále ještě usměvavý, postával u kufru svého syna a klábosil s jednou maminkou. Zato matka Jiříka vybavena mateřskými instinkty z nás nespouštěla zrak. Stála tam nehybná podobná kobře, která pohledem a čichem analyzuje svoji kořist těsně před útokem. Když se naše oči setkaly bylo všechno jasné, nemýlí se, její syn opravdu NEPŘIJEL.
„Jsi také matka!“ hbitě mi vyčítal můj vnitřní hlas, „jak jsi mohla ztratit svěřené dítě!“. Krev se mi nalila do spánků a tep mi vyskočil na hodnoty horského rejska. 

Nedá se nic dělat, vycházím ven z autobusu a jdu k rodičům Jiříka. Ujišťuji je, že jsme nikde cestou nezastavovali, takže pokud se za autobusem nevydal sám lesem, nejspíš všechno dobře dopadne. „Bla, bla, bla..“. To už je štronzo i otec. Přeji si, aby tato vynucená pauza bez pohybu trvala věčně a já se už nemusela dívat do očí obou rodičů. To už k nám ale běží Jarda s telefonem u ucha a vzrušeně do něj křičí.
„Ten malý pacholek Vlach sedí v táborové kuchyni a baští oběd. Měl jsem ho vyrazit hned ten první týden, kdy nám čůral do odpadkového koše. Chcete s ním mluvit pane Vlachu?“ podal otci telefon.
Venku se začíná stmívat, horká sprcha mi udělala dobře, měkký voňavý župan navozuje pocit luxusu. Sedím v pohodlném křesle v obývacím pokoji a z televize promlouvá známy hlas moderátora.
„Vážení televizní diváci, je nedělní večer, 10. srpna a já vás vítám u losování prvního a druhého tahu Sportky a hry Šance. Přeji Vám hodně štěstí.“
(Jana Urbanová) 

Žádné komentáře:

Okomentovat