8. října 2020

Zapomenutý Jirka - napsala Jana Urbanová

„Zavolám, ať si pro něj rodiče přijedou a z tábora si ho odvezou. I když je to synek celebrity, do odpadkového koše nám každou noc na chatce čůrat nebude“. Nezbylo mi, než začít hlavního vedoucího přemlouvat. Jako táborový zdravotník jsem si mohla dovolit s ním diskutovat.
„Počkej s tím, nechám si Jirku u sebe na marodce. Je tady ze všech nejmladší a nechci, aby takhle skončil jeho první tábor.“
Je vyděšený ze tmy. 
Dostali jsme ultimátum tři dny. Přes den byl náš malý táborník spokojený. Zato v noci, když padla tma, vyděšeně pozoroval na stěnách místnosti přestavení čínského stínového divadla a moc se bál.Recept na vystrašenou duši byl jednoduchý. Rozsvícená lampička na ošetřovně, pusa na dobrou noc a držení za ruku do usnutí. Stihli jsme to Jiřík mohl zpátky do své chatky za kamarádem. Slíbila jsem si, že až ho budu rodičům v pořádku předávat, o odpadkovém koši zcela pomlčím. Otec Jirky každou neděli s optimismem hlásil výsledky losování Sportky v televizi. Od vidění ho znal prakticky každý. Tak proč mu sdělovat tuto táborovou epizodu.
Čas rychle plynul a nás už dnes střídá další turnus. Před chatkami stojí narovnané kufry, spacáky a batohy. Děti vzrušeně pobíhají a vyhlížejí příjezd autobusů. Padá ze mne tíha zodpovědnosti za všechna bolavá bříška, odřeniny a štípance od komárů.
„Tak hlavně ať máte pěkné počasí a bacha na vodu, večer je jí na mytí málo“ uděloval poslední pokyny nové partě dětí a vedoucích náš Jarda. Oba autobusy se vydaly lesní cestou k hlavní silnici směr Praha do náručí natěšených rodičů. Vítání při příjezdu mám ráda, moc se na něj těším.
Jsme na místě, spokojeně se otočím pohledem do zadního prostoru v autobusu. Nikdo tu již není. Zapomenutá mikina a poházené ubrousky od svačiny jsou posledními trosečníky z letošního tábora.
„Kde je Jirka Vlach?“
„Kde by byl, jel ve Tvém autobusu, Jardo“.
„Se mnou nejel, myslel jsem, že je u Tebe. Ty vole, to je průser my ho tam nechali!“
Jarda Hlavas poprvé za tři týdny promluvil sprostě, to signalizovalo jediné, že nad sebou úplně ztratil kontrolu. Vystrašeně se dívám ven, zda někdo nezaslechl náš hovor. Otec, stále ještě usměvavý, postával u kufru svého syna a klábosil s cizí maminkou. Zato matka Jiříka vybavena mateřskými instinkty z nás nespouštěla zrak. Stála tam nehybná podobná kobře, která pohledem a čichem analyzuje svoji kořist těsně před útokem. Když se naše oči setkaly bylo všechno jasné, nemýlí se, její syn opravdu NEPŘIJEL. „Jsi také matka!“ hbitě mi vyčítal můj vnitřní hlas, „jak jsi mohla ztratit svěřené dítě!“. Krev se mi nalila do spánků a tep mi vyskočil na hodnoty horského rejska.
Nedá se nic dělat, vycházím ven z autobusu a jdu k oběma rodičům. Ujišťuji je, že jsme nikde cestou nezastavovali a že musel zůstat v Blatné.
„Bla, bla, bla..“. To už je štronzo i otec, protože mu to konečně došlo.
Přeji si, aby tato vynucená pauza bez pohybu trvala věčně, a malý Jirka vyskočil z autobusu, protože se schoval pod sedačkou, aby rodiče překvapil. Nic takového se ale nestalo.
„Ten malý pacholek sedí v táborové kuchyni a baští oběd. Zamíchal se mezi nové děti. Měl jsem ho vyrazit hned ten první týden, kdy nám čůral do odpadkového koše. Chcete s ním mluvit?“ podává hlavní vedoucí otci telefon.
Vlachovi se vydali svým autem směr Blatná a my s Jardou jsme konečně mohli jít domů. Na tenhle letní tábor opravdu nezapomeneme. Venku se začíná stmívat, horká sprcha mi udělala dobře, měkký voňavý župan navozuje pocit luxusu. Sedím v pohodlném křesle v obývacím pokoji a z televize promlouvá známy hlas Jiříkova otce: „Vážení televizní diváci, je nedělní večer, 10. srpna a já vás vítám u losování prvního a druhého tahu Sportky a hry Šance. Přeji Vám hodně štěstí“.
A já se cítím při tahu Sportky poněkud provinile.

Žádné komentáře:

Okomentovat