4. září 2020

Kdo je tady zajíček? - napsala Klára Dvořáková

„Zase se tu po tobě ptal… Jestli sis to nerozmyslela. Měla bys to konečně rozseknout…“
„Rozseknout?“ Květa nechce věřit vlastním uším. „Já mám teda úplně jasno! Ať si jede sám, zajíček jeden namachrovanej…“ Květa se trpce ušklíbne a naznačí svému prvnímu zákazníkovi, aby se posadil do křesla před zrcadlem.
„Se nečerti! Kdybys nebyla trapně hrdá, nemusela bys být teď tady…. Já bych po něm skočila hned,“ Simona se přátelsky zašklebí na kolegyni a dál u toho stříhá vlasy dnes už patnáctému zákazníkovi. Ještě dvacet a může jít domů vařit večeři a psát s dětmi úkoly. Zítra a pozítří to samé… Chvílema Květě závidí – ty sny, naděje, volné večery bez rutinních povinností a manžela, který věčně není doma. Kdyby jí nabídl takovej hezkej kluk, to co Květě, šla by na rande hned… Teda, samozřejmě, kdyby už nebyla vdaná...


„Po nikom neskočíš, to by ti manžel dal,“ Květě červeň stoupá do tváří. Neví, co má říct. Kamil se tu objevil poprvé před dvěma týdny. Vypadal jako kterýkoliv jiný zákazník, co se přišel ostříhat. I když Květa přiznává, že patřil do skupiny těch, které vidí raději. Byl oholený, měl umyté vlasy a voněl. Navíc přišel včas, a ne až po dvou měsících, kdy z původního účesu nic nezbude, a ona musí začít vše formovat od začátku.
Dlouze se mu přehrabovala v jeho polodlouhých vlasech a předstírala, že hledá inspiraci pro nejlepší střih. Měla chuť natáčet si pramínky na prsty a pak je jen pomalounku pouštět. Klouzaly jí po kůži jako vlnky vlažné vody a jí se vůbec nechtělo přestat.
„Nešla byste se mnou na skleničku?“ zeptal se nečekaně a podíval se dlouze do zrcadla před sebou. Tam se jejich oči setkaly. Měl je hnědé jako její oblíbená káva. Květa uhnula první.
„Nemůžu…“ odtušila a začala se konečně ohánět nůžkami, aby skryla rozpaky. Jestli ho střihne, může si za to sám.
„A jindy?“ zkusil to znovu.
Došlo jí, že ho odmítla, i když se před tím ani nezeptal na konkrétní den nebo hodinu.
„Jindy by to asi šlo, když mi teda řeknete alespoň jméno,“ připustí s úsměvem.
„Tak to je skvělý! Já jsem Kamil!“ zajásá. „Třeba zítra?“
„Květa. Zítra ne, mám školu…“
„Jé, a co studujete?“
Květa se lekne. Přece tady tomu mladíčkovi nebude vyprávět, že si po večerech dodělává maturitu? Co on může vědět? Co když chodí na vysokou? Vypadá tak zatraceně mladě… Ale co, jí taky ještě není tolik, a těch pár let rozdílu… Dneska je to přece moderní, když je žena o trošku starší…
Alespoň snad nebude tak línej, jako ten její poslední. Nejraději by vůbec nevytáhl paty z domu. Pořád jen seděl u televize a čuměl na fotbal, pak i na hokej nebo dokonce na golf… Jemu to snad bylo úplně jedno… Hlavně, když nikam nemusel – ke známým, nakoupit, o cestování ani nemluvě…
„Máte rád výlety?“ zeptá se Květa.
Ve stejnou chvíli naváže Kamil na svoji předchozí otázku: „Vy děláte v cestovním ruchu?“
„Ráda bych – jednou.“ Květa se zasní. Vidí chrámy v Laosu, exotická tržiště plná cizokrajného ovoce a koření, Eiffelovu věž v Paříži, Tower v Londýně a bílé pláže pod palmami orámované tyrkysovým mořem. Zatím si jen listuje lesklými katalogy a průvodci, ale jednou si ten sen splní.
„Já taky rád cestuju. Teď jsem se vrátil z Barmy. Je tam ale hroznejch turistů… Ještěže jsme většinu času byli na plážích. Příště chceme letět na opačnou stranu ¬– do Států. To bude ale ranec… Musím máknout, abych měl alespoň pro začátek nějaký prachy. Pak si tam seženu práci a něco si vydělám…“
Květě svitne naděje. Třeba nechodí na vysokou. Možná je dokonce starší, než vypadá. Proč jen se sama pořád tak podceňuje?
„A jak si tam vyděláváte?“ zeptá se a cítí, jak jí sjely nůžky, a škubla. Muselo to bolet. Kamil si chytil místečko na hlavě, ale ani necekl.
„Promiňte!“ vykřikne Květa a kontroluje škody. Na nůžkách jí zůstalo pár vytržených vlasů, ale jinak nic.
Kamil mávne rukou. „To je dobrý! Se stane.“
Ještěže tu není šéfová. Ta by jí dala ceres! Její kolegyně Simona se jen otočí, pokrčí rameny a dál pokračuje v holení bílých vlasů dědy v kostkované košili.
„Ještě jednou se omlouvám. Nějak jsem se zasnila…“
„V pohodě. Taky bych byl radši někde v teple…“
„Na pláži… To musí být fajn. Taky mám ráda sluníčko. Jen tady si na to asi nikdy nevydělám.“
„Úplně v pohodě. Já si vždycky našetřím na letenku, ale jen tam, protože nikdy nevím, kdy se budu vracet, a pak na jídlo za první tejden. Zbytek už zvládnu tam.“
„No jo, ale jak?“ vzrušená Květa se snaží soustředit na stříhání.
„Tak já učím surfovat… Kámoška dělala jógu na pláži, jiná zase masírovala…“
„Aha… A máte hodně kámošek?“ Květiny nůžky se zastaví.
Kamil se zasměje, otočí se v křesle a chytí její ruku, „Takových, jaké asi myslíte, ne. To bych vás přece nezval na rande. Třeba bysme mohli letět spolu. Kadeřnice a surfař. Se mnou se namočí a vy je ostříháte…“
To už Květa nevydrží a posadí se na volné křeslo vedle, „myslíte, že by to šlo? Že bych mohla stříhat a být u moře?“
Kamil se zamyslí, „tak kdyby si vás vzal někdo pod křídla… Třeba nějaký hotel. Myslím kvůli povolení a tak…“
„Jenže to budu zase někde zavřená,“ Květa posmutní, stáhne svoji ruku a znovu se postaví. Její sen zase odlétl jak stěhovaví ptáci na podzim. Co tady blbne, vždyť toho kluka vůbec nezná, a plánuje si s ním cestu na druhou stranu světa?

Kamil si všimne její změny nálady, „Nebuďte smutná, určitě něco vymyslíme. S námi létají i starší paní než jste vy.“
„Starší paní!?“ ta slova jí rezonují v hlavě jako nejhorší nadávka. Co si o sobě ten kluk myslí? Proč ji zval na rande? Aby ji ponížil? Od té chvíle s ním Květa nepromluví. V tichosti Kamila dostříhá, přijme peníze a pokyne dalšímu muži, aby se posadil.
„Co jsem řekl tak strašnýho? Vy se mnou na tu skleničku nepůjdete?“ Kamil nic nechápe.
„Nepůjdu, vemte některou z těch mladších kamarádek,“ odsekne Květa, vyklepe jeho vlasy z plachty a dá ji kolem krku staršímu muži s kolečkem uprostřed šedého strniště. Ten bude chtít trojkou…
„Škoda, myslím, že bysme si rozuměli…“ vzdychne Kamil, oblékne bundu a zavře za sebou dveře.
„To těžko…“ zamručí Květa a vezme ruky strojek. „Tak jak to budete chtít?“
„Trojkou, děvenko.“
Tak vida, teď jsem „děvenka“ pomyslí si Květa. Škoda, že je pánovi asi sedmdesát…
Děda se zavrtí v židli: „Koukám, že na zajíčky nejste… Ale já docela jo! Co kdybyste šla na rande se mnou?“ Jeho oči jsou plné naděje a snů. Jenže Květa neví, že i ty jeho voní dálkami a mořem.





Další povídky této autorky najdete na blogu Olívie Úžasné.

Žádné komentáře:

Okomentovat