2. září 2020

Jsi jako hudba - napsal Bohumil Kokeš

Jsi jako hudba,
jež proti vůli mé se náhle zmocní mne,
že zachvěji se celá
a cítím,
jakoby dvě paže vášnivé se semkly
vítězně kol mého těla
a zdá se mi,
že svlékáš bytost moji do vlažné, růžové a čisté nahoty
a kladeš mne na prosté lůžko
z chvojí na horách uprostřed samoty.
V mé mysli zazníváš,
jak tóny závěrečné,
jež vyvrou výkřikem,
 že já to jsem
a že nic nezbývá,
než v touze nekonečné
zapomnět na všecko
– a vzdát se s úsměvem.


Rozešli jsme se.
V chvíle okouzlení
na okamžik se život proměnil.
Slovíčka lásky prchla s kouzlem chvil.
Jak budu dýchat, když už důvod není?
Vše měl jsem, svírám teď přelud nijaký.
Sen začal, zmizel …. stojím na rozcestí,
a pouze posmutnělé rozpaky
trčí mi z duše po vichřici štěstí.




Bohumil Kokeš (1909 – 1979), učitel matik, kreslení a zpěvu
Milé dcerky, Dádo a Evo!
Tyhle verše, psané tiskacím písmem otce, jsem našla po jeho smrti v jeho věcech. 
máma 
  

Žádné komentáře:

Okomentovat