5. srpna 2020

Žebrák - napsal Michal Přikryl

Chodím kolem toho místa jednou týdně, když mířím pro zásobu kapslí do domácího kávovaru, jednu za deset korun. Vždycky tam nechám tisícovku, akce neakce. Za dobrý kafe je to rozumná cena.

Kafe se u nás pije hodně a to nemluvím o sousedech. 
Včera na tom místě, před vchodem do metra, stála malá paní. Otrhaná bunda, malý pes, rozcuchané krátké hnědé vlasy. Nepřítomný stydlivý pohled. 
„Já přeci nežebrám, to ne, to bych nemohla.“ 
V kelímku na zemi desetikoruna, pětikoruna... a vedle něj jen jedna noha, obutá do staré tenisky. A dvě berle pro stabilitu. Procházím kolem ní, dívám se jí do hnědých očí. Cvakám si jízdenku, sejdu po schodech a čekám na nástupišti.
Z nástupiště je vidět nahoru, na jednu nohu v džínách, dvě berle a kousek bundy. Kelímek je asi schovaný za nohou, z tohoto úhlu jej nevidím. Její smutný pohled mám pořád přímo před obličejem.
Jedu zpět po schodech nahoru. Přistupuji k ní a podávám jí bankovku. Pohlédne na tisícikorunu v mé ruce, pak na mě. Pak zase na peníze. Váhavě je přijímá. „Děkuju.“
„Prosím.“  
Krátký kontakt čtyř očí, jedny nechápající, druhé nepřipravené.
Týden nato jdu zase pro kapsle. Na skleněné stěně visí nápis: „Žebrání zde zakázáno.“

Žádné komentáře:

Okomentovat