Jednoho dne se ve Mcelích třem dívkám ve věku 9, 11 a 12 let zjevila Panna Marie. Bum-prásk! Ozve se rána, jako když střelí.
,,Proboha! Co to bylo?” vykřiknou vyděšené dívenky a rychle se otočí. V údivu zůstanou stát jako opařené.
,,Vzácná paní, kdo jste? Kudypak jste sem ráčila přikráčeti?”optá se nevěřícně Františka.
Neznámá paní se na děvčátka s mateřskou láskou podívá a praví: ,,Líbezné dívenky milé, jsem Královna nebes a přicházím za vámi s poselstvím. Sdělím vám nyní devět tajemství mcelských, která nikomu nikdy prozraditi nesmíte.”
Poté, co dívkám tajemství pošeptala, ve svém proslovu dále pokračovala. ,,Po dobu devíti dnů se zbožně modliti a Otčenáš odříkávati budete, potom za devět dnů opět na shledanou!” Jak to dopověděla, rozplynula se.
,,Tééda, div divoucí! Fanka, rozumíš tomu? Prý to byla sama Panna Marie, která nás svou návštěvou poctila a svá tajemství nám sdělila. Něco takového nestává se každý den! Pojď! Musíme to rychle doma povědět!”
Za devět dnů nadšená děvčátka pospíchala zpět k Férově zahradě, na místo, kde se jim Panna Marie zjevila poprvé, s očekáváním dalšího zázraku. Čekala netrpělivě a vyhlížela ji až do samého soumraku, ale marně. Jaké bylo jejich zklamání, když se Královna nebes neobjevila.
,,Falešnice jedna! Svého slibu nedodržela. Bůh ví, co byla zač, ta krásná, skvostně oděná paní?!” říká zhrzená Františka s pláčem v očích.
Zklamané, rozmrzelé dívenky se pomalu ubírají ke svým domovům, avšak i přesto jim to nedá; nějaký vnitřní hlas jim neustále našeptává pokračovat dále v zadaných úkolech a modlitbách. Všechny tři doufaly, že Královna nebes se přec jednoho dne objeví.
Netrvalo to dlouho a jejich přání bylo vyslyšeno. O několik měsíců později se Panna Marie, oblečená v modrém plášti, s květinovým věncem na hlavě a červeným paraplíčkem v ruce , opět zjevila a s káravým pohledem pravila: ,, Děvčata, děvčata! Ledabyle jste plnila mnou zadané úkoly, musím vás tedy potrestat. Z nebes na vás bude seslána svatá nemoc, abyste se skrze ní protrpěly až k odpuštění a smazaly tím hříchy všech hříšníků. Teprve poté budete volné.”
Jak Paní řekla, tak se stalo. O pár dní později se dívenky začaly svíjet v křečích a bolestech, tu jejich utrpení trvalo hodinu, jindy zase dvě. Bolesti přepadaly je v různé síle a na různých místech, každou však v jiný čas. Jednou se dívka svíjela doma na podlaze, jiná zas při bohoslužbě v kostele, třetí na návsi a tak to pokračovalo ještě nějakou dobu, až se po širém okolí rozneslo, že dívenky trpící podivnou nemocí zřejmě nadpřirozené schopnosti vizionářské ve vínku mají a i s nebeskými bytostmi pravidelně promlouvají. Zástupy zvědavých poutníků se proto začaly scházet do Mcel, do hrobníkova domku na návsi, kde děvčátka pravidelně s nebeskými zastupiteli promlouvala. Malé vizionářky ale zřejmě neměly ještě zcela vyvinutý um pro přesvědčivou interpretaci duchovního poselství, proto se poutníkům jejich projev nezdál dostatečně věrohodný a jejich zájem brzy opadl. A protože poutníci již nepřicházeli do Mcel v takových počtech, jak bylo od vyšší moci očekáváno, rozhodla se Královna nebes zjeviti ještě jednou a naposledy.
Dívenky zrovna seděly na mezi a pletly si věnečky z pampelišek, když se Panna Marie náhle snesla z nebes, předstoupila před ně a pravila: ,,Děkuji vám, děvčátka, za oddanost a vaši službu, tím vaše poslání zde ve Mcelích končí. Velmi jsem se z vašich činů poučila a nyní již spěchám do francouzských Lourd, kde jsem již netrpělivě očekávána, abych zde nabyté zkušenosti uvedla do praktického života. Na shledanou v Lourdech!”
