5. července 2020

Moje setkání s velrybou - napsal Marcel Konečný

"Mami muzu? Mami spiš? Dobře. Tak ja teda plavu..."
"Neeee, neplav ke mne ... a rozhodne ne tak rychle..." křičím a plácám rukama ve vodě. "Tam dole jsi vypadala jako drobne mininko, ale jak se blizis ke mne nahoru dochazí mi tva obludna velikost."
"Jses srandovne prtavy. Mamka by mne asi nenechala za tebou plavat. Ale co by mi drobek jako ty mohl udelat?"
"Ja ze jsem drobek? Mezi lidma mne povazuji za prerostleho tlustocha."
"Nene. Jsi legrační pidizviratko ... musim si te prohlednout zblizka."
"Proboha ne ... machnes ploutvi a polames mi kosti!"
Klidek, drobku, potrebuji se taky nekdy nadechnout ... No, vidis už jsem tady. Nemusis se bát.
"Bojim ... ale jsi krasna. Mas krasne oko. Sice velké jako kopačák, ale krásné. A taky máš strašně hebkou pleť - naposledy jsem hladil žraloka, a to byl teda drsnejsi zazitek."
"Tak dik ... jsi legracni prcek."
"Pockej, neplav pryc,  zustan se mnou."
"Ja se vratim... Vydrz, ukazu te mojí mámě..."

Mamiii mamiii.
No, dobre. Vydrz. Plavu za váma.
"Dobry den," říkám pokorně, jelikož matka je ještě o hezkých pár tun mohutnější, než moje nová kámoška.   
Matka otevřela své ospalé megaoko a řekla: "Fuj! Tahle malá zvířátka jsou nebezpečnější, než si myslíš. Okamžitě mažeme pryč!"
"Tak ahóóóóój," volám na ně do dálky. "Maminka má sice vždy pravdu, ale nemusí to tak být vždycky. Díky, že ses nebála..."



Žádné komentáře:

Okomentovat