24. července 2020

Jsou dny - napsala Kateřina Pospíšilová

Příští literární dílna na zámku Loučeň bude 12.-15. listopadu 2020
Jsou dny, kdy uprostřed tmy osvětlí průčelí barokního zámku barvy neonů a vy na to s úžasem hledíte a ptáte se, jestli je tohle všechno pravda, nebo se vám to prostě jenom zdá... 

Přihlásila jsem se na kurz tvůrčího psaní na zámku Loučeň. Jde o jeden z mých trochu splašených nápadů a ve mně sílí pocit, že jsem to s volbou programu na tento víkend trochu přehnala.
Psát mě sice vždycky bavilo, nejsem si ale jistá, jestli je to dostatečná kvalifikace pro podobný pobyt. Neočekávám víc, než trochu odpočinku od pracovního kolotoče v lákavém prostředí zámku a trochu zábavy v podobě psaní literárních cvičení podle zadání.

Přijíždím na místo, ubytuji se ve stylovém hotýlku v podzámčí a podle rozvrhu se přesouvám na zámecké nádvoří na úvodní schůzku účastníků dílny.

Prší, koruna letitého stromu však umožní celé sešlosti zhruba dvaceti psavců a jejich lektorů zůstat v suchu. Dostaneme první informace, proběhneme se promoklým parkem, jde se na večeři.

Hned poté nás má při besedě naladit k tvůrčím výkonům legendární architekt a herec David Vávra. Večer je plný zajímavých postřehů, host je ztělesněním všestranného nadání, srší energií a jeho vyprávění je navíc obaleno vkusným humorem. Když padne pár intelektuálních dotazů z oblasti architektury a umění, tleskáme jeho oduševnělým reakcím.

Definitivně si potvrzuji, že vypravit se sem, mezi zkušené autory, byla ode mě pěkná pitomost. Na rozdíl od některých dalších účastníků jsem si nepřipravila žádné kapitolky z historie zámku, nemám nic napsáno předem takzvaně „do šuplíku“, v hlavě mám vymeteno a připadá mi, že sem celkově moc nezapadám. To bude víkend.


Ani ráno není moudřejší večera. Rychle se totiž ukazuje pravý stav věcí: my jsme tady na těžkou práci a čekají se od nás konkrétní výsledky. Žádné bloudění hlavou v oblacích a hledání inspirace pro slohové práce při vycházkách v okolních lesích. K mému překvapení se zjistilo, že cílem našeho pobytu zde je vytvořit několik tematicky a fakticky propojených pásem dramatických scének a vyprávění, která se do budoucna stanou součástí hraných zámeckých prohlídek.
Zkráceně řečeno - bude se sedět a psát, dokud zámecká paní Kateřina, na jejíž zakázku se dílna koná, nebude s výsledky spokojena a neuvolní nás ze svých služeb. A tak sedíme a píšeme.

Utekly čtyři hodiny a já nejsem o moc dál, než když jsem ráno začala sepisovat přidělený příběh aristokratického synka, který se nepatřičně zapletl s vídeňskou herečkou.

Tato literární dílna rozhodně není určena zpomaleným tvorům mého ražení, kteří píší šest řádků za půl dne. Oběd a zase střídavě sedíme, píšeme, čteme před ostatními, odcházíme do ústraní upravit vzniklé texty, znovu čteme. Několikrát musím trapně před skoro celou skupinou přiznat, že další příspěvek ještě číst nemohu, protože jsem bohužel zatím vůbec nic nenapsala. Snažím se vsugerovat si, že podobnými momenty potupy si přece prochází každý tvůrce – začínající, pokročilý, někdy prý i ten, který už vydal pár bestsellerů. Jenže mně vadí, že díky mojí momentální neschopnosti něco rychle ze sebe vydat chybí v načrtnutém řetězci požadovaných scének ta moje a zdržuji tak ostatní. Večer se pokouším ještě pár věcí upravit a jdu brzo spát s nadějí, že konečně přijde alespoň letmé setkání s múzou.

A skutečně, další den je o trochu lepší. Zbavila jsem se tématu o nerovných sňatcích šlechty a plynule přešla k fotbalu. Nejdřív mi to znělo divně, ale když se ukázalo, že právě tady v Loučeni vznikl první fotbalový klub na území dnešní České republiky a že budeme tento motiv do našich prací také zařazovat, zakousla jsem se a maličký příspěvek přece jen vytvořila. Sice mi s finálním laděním pomáhal jeden z kolegů, protože vlastním tempem bych úpravy dokončila možná za další týden, ale přece jen jsem konečně měla pocit, že aspoň výchozí nápad byl použitelný. Tento výsledek mojí snahy mě přivedl do takové euforie, že zbytek psacích cvičení a čtení před ostatními mám poněkud v mlze.

Vybavuji si už jen závěrečná slova poděkování od paní Kateřiny a od lektorů a loučení se spolutvůrci. Na žádném školení ani team buildingu se mi nestalo, abych si okamžitě zapamatovala jména všech nových lidí, které jsem tam potkala. Tady je to naopak - znám jména všech, vím, kdo co psal, kdo četl jaký příběh a jestli se to ostatním líbilo hodně, nebo měli drobné výhrady. Říkám si, že to byla docela hrůza, ty moje literární pseudopokusy. Divila bych se, kdyby si paní zámecká vybrala z mých příspěvků byť jenom dva řádky. To bych pokládala za úspěch. Určitě ale použije tu spoustu dalšího materiálu, který jí poskytli moji kolegové. Příští návštěvníci zámku se mají na co těšit, až jim průvodci v kostýmech přednesou nově sepsané příběhy.

Cestou domů je mi najednou veselo, vybavuji si jednotlivé bloky psaní a čtení, probrané střípky ze života původních majitelů zámku Thurn-Taxisů, znovu mě rozesmívají originální nápady z textů mých spoluautorů. Zůstal zvláštní pocit sounáležitosti s lidmi, kteří se v mnoha případech potkali poprvé v životě a možná se už nikdy znovu neuvidí, ale přesto společně zažili proces tvoření, který byl spontánní, nevšední a nezapomenutelný. Po všem tom trápení a nervování se, že mě nic nenapadá a že psát mi vlastně vůbec nejde, jsem si doma v klidu otevřela počítač a jen tak, pro zábavu začala psát:
 
„Jsou dny, kdy nebe je nízko, kdy střechy zámku Loučeň omývá vytrvalý déšť a cesty v zámeckém parku jsou do hloubky rozmáčené. Dny, kdy obří figurky na šachovnici v zámecké zahradě stojí osaměle pod studenou deštivou sprchou a černý střelec neúnavně vyčkává, kdy jím někdo konečně provede další tah. A stane se, že uprostřed vlhkem nasáklé tmy osvětlí průčelí barokního zámku barvy neonů a vy na to s úžasem hledíte a ptáte se, jestli je tohle všechno pravda, nebo se vám to prostě jenom zdá ... “


Žádné komentáře:

Okomentovat