1. června 2020

Už nikdy mě nesvedeš - napsala Klára Dvořáková

„Myslíš, že nás hledaj?“ zeptá se Ondřej Pavlíny a zašlukuje důkladně z cigarety, kterou si právě zapálil v posteli. Když už dělá špatné věci, tak pořádně.
„Nás? Snad tebe, ne? Já nejsem ženich,“ odtuší kráska vedle něj a natáhne ruku po cigaretě.
Ondřej ji poslušně předá. „Tak to já už teď asi taky nejsem...“
„Myslíš?“
Ondřej pokrčí rameny a podívá se na hodinky. Je to jediná věc, kterou mu Pavlína nesvlékla. „Bude dvanáct,“ odtuší.

„To bys ještě stihnul… Pokud teda chceš,“ Pavlína se na posteli otočí, podívá se na Ondřeje a provokativně vyfoukne kouř jeho směrem.
„Bára mě zabije…“
„To asi jo. Jestli tam nedorazíš, jsi mrtvej muž.“
Ondřej pokračuje: „…a pokud mě nezamorduje Bára, tak to udělá její matka.“
„A ta tvoje jí s tím pomůže,“ uchechtne se Pavlína a vrátí mu cigaretu.
Ondřej vstane, otevře okno a odklepne popel ven. V hotelovém pokoji se nesmí kouřit. Stejně tak není dovoleno spát s cizí ženskou v den vlastní svatby. Myšlenky ho fackují jako mokrý hadr. Proč si jeho budoucí žena Bára musela pozvat na veselku zrovna Pavlínu? Po těch letech, co jsou obě ze školy? A smí Báře vůbec ještě říkat „budoucí žena“? Ondřej se dívá na zválenou postel a nosními dírkami vydechuje kouř z posledního zbytku cigarety. Kdyby se mohl alespoň vymluvit, že byl opilý… Ale je a byl až nechutně střízlivý...
Pavlína sleduje Ondřeje kočičíma očima. Sama leží pořád ještě v posteli a její boky připomínají ladné tělo kytary. Nebo spíše violy, protože je až neuvěřitelně štíhlá. Na první pohled působí křehce, ale je to jen zdání. Ondřej by mohl vyprávět, kolikrát už mu vlítla do života, převrátila ho vzhůru nohama a zmizela, aby se zase vrátila, když to nejméně čekal. Na nic se neptala, na nic nebrala ohledy. Stejně jako dneska.
Neviděl ji sedm let. Sedm dlouhých let mu nezavolala, nepřijela, nenapsala ani blbou esemesku. Až dnešní dopoledne zazvonila u jeho dveří s průhlednou výmluvou, že se jde domluvit, jak to bude večer s hudbou. Nakonec ho ukecala, aby ji odvezl zpátky do hotelu, že se musí před obřadem přezout.
Žádnej chlap by neodolal, když si Pavlína přejíždí rukama po štíhlých lýtkách a hledá na silonkách neexistující záhyby. Trvalo mu půl okamžiku, než se na ni vrhnul mezi dveřmi hotelového pokoje. Řval na ni: „Ty prohnaná děvko!“ rval z ní šaty, a ona se jen smála tím svým hrdelním smíchem, který mu tolik chyběl. Nepřestala, ani když couvali k posteli, padali do peřin a on se nořil mezi její bílá stehna. Křičela jeho jméno, když na ni dorážel jako smyslů zbavené zvíře toužící po uvolnění. Dala mu, co chtěl, a vzala si, co potřebovala.
Nakonec zůstal bezvládně ležet s hlavou mezi jejíma prsama. Chvíli ho vískala ve vlasech, ale pak mu začala svlékat oblečení. „Doufám, že to zvládneš ještě jednou a pořádně,“ zapředla.
Zvládl. Ani na chvíli si nevzpomněl na Báru, na svatbu, rodiče a na šedesát hostů. Vpíjel se do jejích úst, až ztrácel dech, hladil, co mu ten dlouhý čas zůstalo odepřeno, líbal a sál každou částečku jejího nádherného těla, a vůbec nechtěl, aby to skončilo.
Ale stalo se. Přišla chvíle vystřízlivění. Poslední cigareta před popravou. Vyhodil vajgl z okna, našel kalhoty a z kapsy vytáhl mobil. Dva zmeškané hovory a esemeska od svědka: „Kde k..va jsi?“
V prdeli, pomyslí si Ondřej. V hlavě se mu honí spousta myšlenek. Vůbec neví, co má dělat. Navíc se musí rozhodnout rychle. Může se obléct, uvázat si kravatu a naklusat před oltář. Bára je ženská do nepohody, má hezký kozy, umí vařit, směje se jeho vtipům a asi z ní bude dobrá máma. Solidní jistotka. Ale pokud ji dneska nechá marně čekat, určitě mu neodpustí.
Pavlína je smršť. Nádherná, ale zničující. Ondřej nikdy neví, kdy se objeví, ani kdy zmizí. Ale sex s ní je nirvána. Něco, co s Bárou v životě nezažil, a asi ani nezažije.
„Tak co, ženichu? Oblíkáme se?“ provokuje Pavlína a protahuje se na posteli jako kočka.
Ondřej ji sleduje pohledem člověka, který je už týdny na dietě, a teď ho cosi nutí dívat se v televizi na pořady o vaření. „Jak dlouho se zdržíš?“
Ona pohodí hlavou, jakoby chtěla nepohodlnou otázku od sebe odehnat. „Nevím, znáš mě. Chvíli mě to baví tady, chvilku jinde…
Ondřej kývne. Ve stejném okamžiku mu začne zvonit telefon. Volá Bára. Po krátkém váhání, hovor vezme.
„Ahoj Báro!“ snaží se být co nejveselejší.
„Ahoj! Co je s tebou? Tvůj svědek tě shání a plaší tady, že se ti nemůže dovolat…“
Měl by ji varovat, že nepřijde? Bude to pro ni méně ponižující? Ještě ne…
„A děje se něco?“
„Ne, asi ne, i když se mi na dnešek zdál takovej divnej sen. Představ si, že jsi mě nechal čekat u oltáře… Máma mi říkala, ať to nikomu nevyprávím, že bych to mohla přivolat…“
„Aha…“
Ondřej se snaží bezstarostně zasmát.
„Řekla jsem jí, že bys se mnou nechystal čtvrt roku svatbu a nezval tolik lidí, kdyby sis mě nechtěl vzít…“ šveholí Bára a vůbec si nevšímá ticha na jeho straně.
„No, to asi ne…“ připustí Ondřej.
„Babička se ptá, jestli máš tu stříbrnou sponu do kravaty, co ti dala…“
„Jo, jo, mám,“ přitaká okamžitě Ondřej a marně se rozhlíží po podlaze. Nemá tušení, kde skončila kravata, natož spona po Bářině dědečkovi.
„Tak jo, lásko, zavolej prosím Petrovi, ať přestane trojčit. Já si jdu oblíct tu bílou nádheru a za hodinu se uvidíme. Miluju tě!“ zašveholí Bára.
Ondřej je rád, že jí nemusí odpovídat. Zavěsila tak rychle, že neměl šanci cokoliv stihnout.
S povzdechem si sedne na postel, hlavu dá do dlaní a vina na něj dopadne jak opona v divadle.
Než se stihne vzpamatovat, ucítí na zádech lehké šimrání, které je čím dál intenzivnější. V první chvíli chce Pavlínu odehnat, ale pak mu dojde, že ho hladí ňadry. Tančí mu po zádech smyslný tanec harémových kněžek lásky.
Ondřej cítí, jak se mu krev vrací do slabin. Dokáže jí vůbec někdy odolat? Kdy se zase objeví a zboří cokoliv, co si stihne vybudovat? Co když už budou mít s Bárou děti? Bude o dnešku vyprávět v hospodě u piva?
Pavlína, rozhodnutá tuhle nevyhlášenou bitvu vyhrát, zašveholí: „Trápí tě něco?“ Očekává odpověď: „Jo, že už na mně dávno nesedíš,“ jenže se nedočká.
„Musím najít sponu do kravaty,“ zavrčí Ondřej. Nechápe, jak může jeho tělo naprosto ignorovat mozek a místo toho tak vstřícně reagovat na její svádění. Jakoby nechtělo rozumět tomu, co skutečně potřebuje.
„Myslíš tuhle?“ Pavlína si přetáhne uvázanou kravatu přes hlavu. Mezi ňadry se jí blýská spona Bářina dědy, válečného hrdiny, o kterém v rodině nikdy nikdo neřekl křivé slovo.
„Jo, přesně tu,“ Ondřej po kravatě sáhne a přitáhne si tak Pavlínu blíž. Chce jí vázanku sundat, ale Pavlína si mu sedne na klín. Ondřej ztuhne, Pavlína si jeho protestů nevšímá a odstartuje novou jízdu. Je královnou rozkoše. Za chvíli oba dýchají jako dostihoví koně v cílové rovince.
Ondřej drží Pavlínu za boky a bere si, co ona tak štědře nabízí. Ondřej ví, že musí odejít, ale netuší jak. Před sebou vidí jen Pavlínina prsa, a mezi nimi se třpytí spona. Ocitá se v hypnotickém transu.
Znovu se ozve telefon. Jeho zvonění je naléhavé, urputné a nekonečné.
Ondřej by si rád zacpal uši, ale nemůže. Je toho na něj moc. Pavlína telefonát vůbec nevnímá. Vydává hrdelní zvuky jak smyslů zbavená. A najednou to přijde – záchrana, zkrat, odvážná myšlenka na osvobození…
Ondřej dlouho nepřemýšlí, zvedne Pavlínu a povalí ji na postel. Než ta se stihne vzpamatovat ze změny polohy, on utáhne uzel.
Pavlína si nejdříve myslí, že je to součást hry. Když pochopí, že jde o život, začne kopat a snaží se zbavit sevření kolem svého krku, ale nemá už sílu. Jediná překážka mezi ním a spokojeným životem s Bárou, po nekonečně dlouhých vteřinách, vydechne naposledy.
Ondřej vstane a zůstane se dívat na své ruce. Třesou se. Erekce opadla. Dech ještě nedokázal opanovat. Má pocit, že tohle se děje někomu jinému. Jako robot vstane, jde do koupelny a osprchuje se. Snaží se ze sebe smýt pocity viny, Pavlíniny šťávy, sliny i pot.
Pořád si opakuje: Konečně jsem volný! Zachráněný! Už nikdy ho tahle siréna nesvede, nikomu nebude vyprávět, co nemá.
Vrátí se do pokoje a oblékne se. Už tady nechce být ani minutu. Jakoby mu až teď docházelo, co provedl. Kdyby bylo jen na něm, už by se ani neohlédl a vypadnul odtud. Ale musí ještě něco zařídit.
Pavlína leží nehybně na posteli. Nedýchá, má strnulý pohled, ale jinak je stále krásná. Mezi ňadry má jeho kravatu se sponou po dědečkovi.
Ondřej se chvíli rozmýšlí, ale nakonec rodinný šperk neohrabaně sundá. Vázanku nechá, kde je. Nikdy detektivky nečetl a nedíval se na ně ani v televizi. Neví, že se z ní dají sejmout otisky. V jeho úvahách jde o tuctový kus oblečení, kterého vyrobili tisíce kusů. Bohužel, vzít si ji na sebe znovu nedokáže. I když nemá ani minutu navíc, musí si cestou koupit novou. Na téhle už je uvázaný poslední uzel…


Další povídky této autorky najdete na blogu Olívie Úžasná.

Žádné komentáře:

Okomentovat