1. června 2020

Jsem takovej přizdisráč - napsala Lea Mandikova

Nejvíc mi vadí, že holkám nenabídnu takový zážitky jako táta. Kino, divadlo, to bude. Naučí se se mnou taky vařit, uklízet, prát … to všechno už koneckonců umí. Jo, taky maluju, čtu a vyšívám. To je ovšem tak akční, jako když člověk dere peří, jsou zavřený dveře, tak se peří ani nepohne.
Když už byl Petr někdy doma a ne v práci, uměl nabídnout vždycky nějaký vzrůšo. Někdy bylo ale i vzrůšo Petra doma chytit. Měl kolikrát tak nabitý program, že dojel z práce domů na kole, pak chtěl hned na trénink, mezitím se přivítal s holkama. Dal tomu třeba jen 15 minut a byl fuč. Zvykly jsme si na to. Uměl to vynahradit jinak.
Když nezmizel za těch patnáct minut, tak byly ty zážitky intenzivní a myslím, že holkám zůstanou navždycky. Klárka si díky tátovi zamilovala běh, kempování, vodu, Terka kolo, disciplínu a sport obecně. Anička focení, a na výstup na El Capitan určitě taky nikdy nezapomene. Byl to jen jejich výlet. Byla skvělá a kvůli tomu i ochotná (a to byla v pubertě) vstát v nekřesťansky časnou hodinu.
Asi ve 3 ráno. Plánovali si i Island. Ten zkusíme dohnat samy.
Holky zjistily díky objevitelským cestám jak vypadá hvězdice schovaná v písku, kterou vyplavila zrovna slaná voda, i to, jak může být studený oceán v Kalifornii i když je léto. Já se klepala zimou, ony do té vody vlezly. Terezka má s Andulkou nádhernou fotku z té doby. A Klárka na pobřeží pořád úsměv od ucha k uchu.
Viděli jsme Sekvoye i campovali kdesi v Národních parcích, kde byly výstrahy kvůli medvědům. Petr ale chtěl ta místa taky proběhnout a s medvědem se setkal už na Sibiři, tak co. Překvapil je s kamarádem, když brigádničil na stavbě bajkalsko-amurské magistrály ještě na vysoké. Neměl strach. Touha běžet a objevovat byla silná. Vzal si všechno potřebné a už polykal míle. Petrovi běhy, to nebyla akademická čtvrthodinka, ale maratonská a ultramaratonská příprava. Takže pod 3 hodiny to většinou nešlo.
Já s holkama můžu taky vyrazit, ale nebude v tom ten náboj. A co naplat, že na světě takový ženský jsou. Mě ta odvaha bohužel chybí. Držím se při zemi. Kolikrát si ale taky říkám, že kdyby se Petr držel při zemi, mohl by tu být. Hory by nám ho nevzaly, protože by tam prostě nebyl. Třeba to ale taky není pravda.
Třeba by ho sejmula nějaká nemoc nebo auto. Nikdo neví, kdy mu jeho svíčka dohoří. Kdyby věděl, dělal by každý všechno určitě s větší rozvahou. Petr ale takhle naštěstí holkám ukázal, že jde mít i roztažená křídla a že to stojí za to. Ten základ mají a ponesou si ho celý život a až to budou vyprávět svým dětem – a to Andulčino už pěkně roste v břiše, bude jejich táta prostě frajer.
No a já je budu podporovat ve všem a s tou odvahou musím něco udělat. Příště třeba, jak se zkouším dostat autem na kruhák.







Lea založila svůj blog Mandík 2020+.na počest svého tragicky zahynulého muže blog

Žádné komentáře:

Okomentovat