13. června 2020

Říkanka - napsala Hana Novotná

Na posteli leží babička. Vyhublé ruce pomalu hladí přikrývku. Oči se dívají směrem k fotografii na protější zdi. Jejich pohled je ale prázdný a oči nevidí děti, které na fotografii dovádějí v bazénu. Jediné, co se v babiččině tváři pohybuje, jsou ústa. Otevírají se a zavírají, jako by mluvila, žádný zvuk však nevydávají. 

Sednu si k posteli a vezmu babiččinu ruku do svých dlaní. Nevnímá mě.

Už je to tak dávno, kdy byla veselá a plná života. Kdy mě brala do parku na houpačky, kdy vařila jahodové knedlíky, zlobila se, že jsem utekla za klukama s kytarou, houpala na klíně moje děti.
Už je to dávno, kdy přestala být veselá a začala zapomínat. Na věci, na lidi, na sebe. 

Najednou se ozve téměř neslyšný hlas: „Táta dlouhej, máma krátká…“
A mě bleskne hlavou: „Děti jako pimprlátka“. 

„Táta dlouhej, máma krátká…“
„… děti jako pimprlátka,“ doplním.
A znovu a zas a ještě jednou, společně. „Táta dlouhej, máma krátká …“
Byla jsem malá holka, když mi babička tu říkanku povídala. 

A teď jsem pochopila, že babička ví, kdo jsem, že mě poznala. Sedím a hladím její ruce, dokud nezavře oči a neusne. 

Žádné komentáře:

Okomentovat