11. května 2020

Sexy nohy plameňáka aneb každá záminka dobrá - napsala Klára Dvořáková


„Dneska přijdu pozdě, mám toho hodně…“ zabručí manžel a dává si do kožené aktovky notebook.

„Jako vždycky…“ neodpustím si povzdech.

„Jo, někdo tady musí vydělávat!“

„Ano, já se flákám doma na mateřský…“ rýpnu si.

„Hele, já se nechci hádat. Mám toho prostě moc. Jo, a vyžehli mi tu modrou košili a kalhoty. Zítra jedu služebně na Slovensko, tak ať trochu vypadám.“

„Počkej! Jak na Slovensko? Do kdy?“

„Je to čerstvý rozhodnutí ředitele. Chce mě tam. Včera jsem ti to zapomněl říct, ale už mám koupenou letenku. Měla bys mi gratulovat. Je to skvělej posun v kariéře!“

„Když to říkáš…“ Mám neblahé tušení, „a kdy se vracíš?“

„V sobotu. V pátek máme jednání do noci a už nebyly letenky.

„Víš, že jdeme v sobotu na svatbu?“

„Svatbu? Jo, jasně… Tak to nestihnu. Jedině až později. Chceš tam být dlouho? Já jen, že přijedu úplně vyšťavenej…“

Všechno se ve mně bouří. Já vím, že nás živí. Já vím, že je jeho práce důležitá… Moc mu přeju, že se stal miláčkem šéfa, ale já se na tuhle svatbu těším měsíce! Nejlepší kamarádka si bere místního podnikatele přezdívaného Rothschild. Měsíc jsem si sháněla šaty, přes týden rozšlapávám doma lodičky, které mi jdou k šatům, ale děsně tlačí… Objednala jsem se ke kadeřnici, na manikúru, sehnala hlídání pro dítě, protože na tuhle svatbu nesmí děti… Což je teda dost divný, ale prý tam bude opravdická fontána s vínem, kaviár a taky ty slizký potvory, co se jedí ještě živé!

Snažím se zůstat v klidu: „Martine, já vím, že toho máš moc. Ale mně na téhle akci fakt záleží. Bude tam spousta mých kamarádek i důležitých lidí, luxusní jídla, dvě kapely… Určitě si tam domluvíš i nějaký ten kšeft…“


„Uvidíme…“ zamručí manžel neurčitě, políbí syna na čelo a zavře za sebou dveře bytu.

„Tatínek nedal pusinku medvídkovi…“ popotáhne Lukášek. Drží méďu v objetí.

„Mně taky ne…“ konstatuji tiše, obejmu syna a dám pusu jemu i plyšákovi. „Ta byla za tatínka a teď ještě jedna ode mě. Tááák a teď si půjdeme vyčistit zoubky a přečteme si tu novou knížku o zvířátkách, co nám dala babička…

„Hurááá!“ Lukášek běží napřed. Cestou zakopne o moje nové lodičky, „jéé, to jsou hezký botičky…“

„Viď!“ Alespoň někdo je tady v té rodině uznalý.

„Červený!“ přidá Lukášek, který teď pojmenovává barvy na všem, co vidí.

„Ty mám k těm novým šatičkám, co v nich půjdu na svatbu, víš…“ a který budu muset ještě rozchodit, protože jinak v nich moc dlouho nevydržím… Hledala jsem zoufale na webu a našla radu, že si mám namočit ponožky lihem a pak si ty boty obout. Prý se roztáhnou. Tak uvidíme.

Moc mi to nevyšlo. K realizaci návodu jsem se ale dostala až při vaření večeře. Není to žádný super zážitek. Líh studí a dost se bojím o nové boty. Co když je poškodím? Nazout úzké lodičky na ponožky, je o dost náročnější než bych čekala. Nakonec jsem v tom divném obutí strávila skoro hodinu. Shodila jsem je z nohou až pod stolem při večeři. Déle jsem to nevydržela.

„Ufff!“

„Co je?“ zeptá se manžel, ale ani nezvedne oči od mobilu, kam něco datluje.

„Nic… Jen jsem si sundala ty pitomý štekle.“

„Ty chodíš doma v podpatkách? Proč?“

„Ty sis nevšiml, že mám na nohou lodičky?“

„Měl jsem?“

„Tak myslela jsem, že některý věci se nedají přehlédnout…“

„Aha…“

„Už víš, v kolik se vrátíš z tý služebky?“ navazuji na téma z rána.

„Někdy v poledne. Proč?“

„Protože chci jít na tu svatbu! S tebou! Proto tady nacvičuju v kramflecích u sporáku.“

„Není to zbytečný?“

„Co? Nacvičovat nebo chodit na svatbu?“

„Tak když už jsi to takhle načala, tak obojí…“

„Ale já tam chci jít.“

„Tak jdi,“ manžel vstane od stolu a jde k ledničce. Vyndá zbytek vína a nalije si. Mě se ani nezeptá.

„Ale já chci, abys šel se mnou.“ Sklízím ze stolu. Přece tam nebudu jediná bez chlapa. Rozrušeně rázuji přes kuchyň. Na zemi po mně zůstávají mokré ťápoty. Líh z ponožek ještě nevyprchal.

„Hmm. Nemám rád svatby …“

Sednu si zpátky ke stolu a sundám si mokrou ponožku, „pro jednou můžeš udělat výjimku, ne?“

„Hmm,“ manžel znovu vezme do ruky mobil.

Docela by mě zajímalo, komu pořád píše. Opravdu řeší jen práci? Když zbavím nohu první ponožky, zůstanu tiše zírat. Téměř v panice odhalím i druhou nohu. Jak se tohle mohlo stát?!

Lukášek, který se celý upatlal svou večeří, obejde stůl a chce se pomazlit. Natáhne ručičky. Přestanu zírat a automaticky mu utřu pusinku ubrouskem. Ten si mazlení rozmyslí a jde si mi sednout na kotníky, abych ho pohoupala. Najednou zastaví.

„Maminko, proš máš nožičky jako ten růžový ptáček s jednou nohou?“ ukazuje na má chodidla.

Začnu se smát. To je to naše dnešní čtení knížky o zvířátkách v Africe. Dojde mi, jak se to stalo - líh na ponožkách evidentně narušil barvu červených lodiček a ty se mi kompletně obtiskly na chodidla. Vypadá to skoro, jako bych je nezula. Ano, mám nohy jako plameňák.

Zahýbu chodidlem a dělám u toho grimasy. Manžel si nás všimne, až když se s Lukáškem smějeme jako dva blázni. Asi vnímal jen část, protože se ušklíbne a s telefonem v ruce odchází z pokoje. U dveří se ještě otočí: „Jseš trapná – nepočítej s tím, že bych šel na tu tvou akci, navíc s nějakym blbym ptákem…“

Další povídky této autorky najdete na stránkách Olívie Úžasná.

Žádné komentáře:

Okomentovat