12. dubna 2020

V matčině lůně – napsala Gabriela Farkašová

Jsem tu. Nevím kde a ani jak jsem se sem dostal. Nechávám se unášet ve vodě. Bohužel neumím plavat, tak jsem nadšený, že mě napojili na tuhle divnou trubici, která mi vede přímo do bříška. Mám takové tušení, že tou trubicí se mě asi snaží krmit. Vařit ale opravdu neumí. Včera mi sem poslali kyselou okurku se zmrzlinou. To se vážně nedalo žrát!
Je tu poměrně prázdno, ale ten naproti mně na mě pořád civí.
Nehýbe se, nemluví, jen na mě neustále neúprosně kouká tím svým telecím výrazem celé hodiny. Fakt mě štve; kéž bych tu byl sám…
Auuuu, to si ze mě děláš srandu, ne? Ty do mě jako budeš kopat?! Snad už brzo vypadnu pryč a toho blbce už nikdy neuvidím. Jediné, co mě uklidňuje, je ten pravidelný dunivý zvuk, co se nese po stěnách odněkud ze shora.
Au, ty hovado, co do mě furt mlátíš? Vrátil jsem mu to, teda chtěl jsem, ale bylo to vedle. Počkat, kam mizí všechna voda? Odkud jdou ty hlasy? A sakra, já se asi prokopl ven! Aaaa, ale konečně můžu utéct a zbavit se ho. Hned po prvním nádechu a promnutí očiček jsem ho ale zas viděl. Stupidní telecí výraz ležel hned vedle mě.

Žádné komentáře:

Okomentovat