4. dubna 2020

Školní tělocvična – napsala Kristina Nol

Když jsem byla malá, asi ve druhé třídě, myslela jsem si, že naše školní tělocvična měla strop až do nebe – byla tak vysoká a velká. Po nějaké době mého vyrůstání jsem se tam už necítila jako ve velkém klášteře, ale ta výška pro mě byla stále nepřístupná. V jedenácté třídě jsme se dívala, jak kluci vylezli po laně do samého bílého stropu, šest metrů nad našimi hlavami, a moc jsem se bála, aby nespadli.
Žluté lavičky nejednou vítaly holky, které nechtěly cvičit, ale taky byly rády, když jsme se rozdělili na skupiny a čekali na náš čas hry.
Konečně si zahraje i náš tým a naše stará volejbalová síť to vydrží… Jenom někdy se stává, že míč proletí skrz síť kvůli silnému podání mého spolužáka a udělá tam novou díru.
Stojí tam taky dvě kovové fotbalové branky. Ale nikdy jsem neviděla, aby si tu aspoň někdo zahrál fotbal a použil je. Jednou někdo zkusil na branku vylézt, ale spadl spolu s ní. Díky bohu to přežil a všechno bylo v pořádku.
Velká okna školní tělocvičny zachránily sítě asi stokrát. Na modrých žíněnkách jsme se učili atletice, bojovali s vůlí i posilovali břišní svaly.
Nejednou jsme běhali dvacet minut po tělocvičně, i když nám říkali, že máme běžet až poslední minutu. Užívala jsem si tuto chvíli a zvyšovala svou rychlost.
Kdybych měla možnost přijít ještě jednou na hodinu výuky do školní tělocvičny, určitě bych to udělala.

Žádné komentáře:

Okomentovat