26. dubna 2020

Mávnutí proutku a člověk zmizí - napsala Lea Mandíková

Po dlouhých čtyřech měsících jsem nabrala sílu a rozhodla se projít věci z Petrovi pracovny.
Na skříně, kde z košil, triček a obleků cítím vůni parfémů, které ode mne dostal, ještě nemám.
Nemám zcela sobecky ani na to, abych oblečení dala do pytlů a dala na charitu i přesto, že mohou někomu sloužit.
Třeba někdy, ale teď ještě ne.


Chtěla bych, aby ty obleky, saka i košile sloužily někomu, koho znám. Zapakovat to všechno a dát do pytlů, převézt jinam a nevědět komu … to prostě nejde.
S ostatními předměty a knihami musím začít. Místnost je plná knížek, dokumentů, fotek, elektroniky, podkladů pro daně. A daně už klepou na dveře.
Prostě musím, i když mne nikdo nenutí, jen já sama.
Potřebuji se znova nadechnout a bez toho, abych se postarala i o tyto věci to nepůjde. Když blízký člověk odejde, máte volbu. Na všechno se vykašlat, říct, ať to za vás někdo udělá. Znám se, za pár dní či let bych si to vyčítala. Nebo nad tím nepřemýšlet, hodit všechno na hromadu, ať je to cokoliv. Nebo říct mým holkám? To jim přeci nemůžu udělat.
Jsem ráda, že se drží a nemusí tyhle věci řešit. Potřebuji je pozvat jen k tomu, co je přenese do hezkých časů, které byly. Mají vidět fotky, dárečky, co si od nich táta schovával, mají vidět obrázky, co mu malovaly. Procházet se doklady, fakturami, nánosy prachu, který je teď všudypřítomný jim netřeba.
Beru do ruky každou jednotlivou věc. Potřebuji všemu porozumět. Potřebuji mít nad věcmi kontrolu, i nad sebou kontrolu, abych měla pocit, že jsem nic nepromarnila, nezanedbala. Nevyhodila to, co nemám.
Beru systematicky věc po věci. Je to zvláštní, kolik toho po člověku zůstane. Ty věci mají význam pro toho, kdo je měl. Když zůstanou někomu jinému, je to teda pořádná bezmoc.
Naštěstí to není tak vždycky. Mísí se to dohromady s tím, že se vrací situace, které ke konkrétní věci náležely. Videokamera z Indianapolis, kazety k ní – budou tam filmy. Pak tu jsou mapy, manžetové knoflíky, starobylý kompas, co dala tátovi nejstarší Anička. Obrázky od Klárky a Terezky i sešit-knížka „Příběh opravdového člověka“, kterou jsme Petrovi připravili jako dárek k jedněm narozeninám. Byl doma s horečkou, zabalený v peřině, s čepicí na hlavě a my za ním chodily s teplým čajem. Tyhle věci zůstanou. Zůstane ale taky hodně kabelů, které nevím k čemu jsou. Několik slunečních brýlí, pár kapesních nožů, tužky a taky spousta karet. Věrnostních, vizitek … k čemu to vlastně všechno je?
Proč je to schované?
Má to pro mě význam?
Má to význam pro dcery?
Ptám se sama sebe znova a znova. A bez slz se to neobejde. Ty přichází stále. Neprospívá ani to, že musíme být zavřené doma kvůli koronaviru. „To bys Petře zíral, co se se světem děje“, a nebo to víš, jestli jsi někde v jiné dimenzi? Chtěla bych nějaké potvrzení, razítko, že to dělám správně. Že Ti to nevadí, že věci, které byly tvoje beru do rukou každou zvlášť.
Vždycky jsme ctili soukromí.
Nikdy mě nenapadlo chodit Petrovi do věcí. Neotvírala jsem zásuvky v psacím stole ani komodě. Tak jako jsem měla respekt k Petrovi jako k člověku, i přes jeho chyby, tak jsem měla respekt k tomu, co je privátní. Jenže teď to jsou jen věci.
Už několik týdnů je v Česku i ve Švýcarsku a jiných zemích karanténa. Nemůžu ani odjet a ptát se třeba v obchodě s elektronikou, na co který přístroj, kabel nebo baterie jsou.
Poznám věci k foťáku, s tím si poradí i holky, ale je toho hodně o čem nemám ani páru. Když si to Petr nechával, tak to ale asi nějakou funkci mělo.
Naříkám v tichu i nahlas. A jsem taky naštvaná. Strašně naštvaná.
„Máš tu být a poradit mi.“
Nemůžu nikam jít, protože se to teď nesmí. Situace je taková, že mám vážně strach někam jít nebo k nám někoho pozvat, aby se nám něco nestalo. Představa, že by jsem onemocněla já a všechno tu zůstalo holkám na vyřízení mě trápí. Stejně tak jako to, že jsem vlastně neměla možnost nějak zatím všechno vstřebat. Ještě neskončila jedna pohroma naší rodiny a přihodí se tohle se světem?
Takže z mého nářku soukromého je nářek hromadný. Uvědomuji si mnohem víc, kolik lidí nyní přichází o své blízké. A je to stejně náhlé, jako to bylo u nás, i když není důvodem horolezecké neštěstí, ale nákaza virem.
Mávnutí proutku a člověk zmizí.
Musím tyhle pocity zaznamenat. Pro sebe, holky i pro ostatní.
Dávám věci do pořádku a přichází úleva, když to jde. Z Petrovi pracovny rozmisťuji nábytek, který tam byl na jiné místo v domě. Pracovna už nikdy pracovnou nebude. Knihovnu dávám do ložnice, komodu do jídelny, psací stůl k oknu.
Píši na něm tenhle blog.
Příště snad něco veselejšího.


Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+

Žádné komentáře:

Okomentovat