26. dubna 2020

Osudová cesta - napsal Martin Tomášek

V nemocnici pozdě večer
Co se děje kde to jsem počkat…
Co to to tu furt pípá. Auuu, kurrva... A proč mě bolí celý tělo, jako by mě přejel přejel parní válec? Moment. Haló, slyší mě vůbec někdo? Já se vlastně nemůžu hýbat vůbec.
Kóma, první nejhorší noční můra motorkáře.
Pro normální lidi je nejhorší smrt. My to máme naopak. Když to napereš do stromu ve 300 kilech a zhebneš na místě, je to tisíckrát lepší než tohle. Mozková kaše v krvavý lehce je vlastně to jediný, co ti celkem funguje.

Tak tu ležím jako totální lazar. Poslouchám to přiblblý pípání všech těch přístrojů, který držej při životě krvavý bahno v mý lebce jenom proto, abych byl nucenej premejšlet nad tím, proč?...
Proč zrovna já jsem nepotkal ve třech kilech strom nebo rozjetej auťák v protisměru, ale jenom podělanou ostrou prudkým deštěm smáčenou zatáčku, když jsem jel do Prahy na koncert své oblíbené rockové kapely.
Místo toho jsem skončil tady.  Je mi zima. Chce se mi spát.
"Červený kód fibriluje. Budeme oživovat přinesete defibrilátor… Nabít na 200, ustupte, pal... nic znova 300. Ustupte, pal! Nic. Znovu pal… Máme ho zpět. Dobrá práce."

O několik měsíců později
"Konečně jste se nám probral…"
"Heleďte se, felčare, nechte těch sladkobolnejch řečiček a výklopte: zajezdim si ještě někdy na svý plechový kočičce, nebo ne?"
Doktor se na něj zaraženě podíval a po chvíli mu po tváři přelétl potměšilý úsměv. Napadla ho totiž geniální myšlenka: "Tak jo, ty koženej magore. To, co ty dokážu taky. Nejsem žádnej felčar ale doktor. Už několik měsíců ti zachaňuju tvůj podělanej život a ty takhle? Dobrá, řekl sis o to...
"Slyšíš, felčare, mluvím s tebou."
"Tak poslouchej, ty smradlavej nabubřelej koženáči. Jo, a hlavně mě nepřerušuj. To fakt nesnáším. Jednou to uděláš, tak tě stáhnu z tý postele, obrátím tě na břicho a nakopu ti prdel."
Koženáč evidentně doktorovu reakci vůbec nečekal. Oba na sebe zírali…
Doktor: wau, tak to jsem nečekal ani já, bomba.
Koženáč: tý vole, doktor se nezdá.
Doktor pokračoval: "Na svý plechový kočičce se už nikdy nesvezeš…"
"Proč?"
"Nepřerušuj mě!"
Koženáč zvedl obě ruce v omluvném gestu.
"Jak už jsem říkal, na svý plechový kočičce se už nikdy nesvezeš. Má to dva důvody. Kočička chcípla a v tuhle dobu si jí rozebírají cikáni někde na skládce..."
"To si děláš prdel, doktore!"
Doktor se na něj ostře podíval a přitom si pomyslel: Ááá, tvrďák už mám měkne jako máslo na slunci. Co to vidím? V jeho ještě před chvílí tvrďáckém a pohrdavém pohledu - ano, nepletu se - je tam…. slza. Největší důkaz lidskosti, co svět světem stojí...
"Doktore, doktore, je ti něco?"
"Co…?"
"Chtěls´ mi říct dvě zprávy. A řekls´ mi jenom jednu. Že mám na sračky rozmlácenou mašinu. Tak ven s tím!"
"Jo jo, jasně, promiň."
"Musel jsem ti uřiznout obě nohy nad koleny a vzít ti jednu ledvinu... Ale i s tím se dá žít slušný život."
Koženáč prudce odkryl peřinu a chvíli koukal na oba pahýly. Pak vyrazil: "Vypadni!"
"Je mi to líto."
"Říkám ti: vypadni, doktore. Vypadni, nebo tě zabiju!"
Doktor zvyklý na podobné výlevy po radikálních operačních zákrocích se rozloučil a odešel.

Druhý den ráno 
Když doktor vstoupil do pokoje, byl koženáč jak vyměněný.
"Nazdar, doktore!"
"Nesu ti dvě zprávy."
Koženáč se zarazil, ale nic neřekl. Doktor to viděl a usmál se.
"Mám pro tebe důležité informace o dalším průběhu tvé léčby. Budeš muset kvůli té chybějící ledvině každý druhý den jezdit na dialízu - čištění krve od škodlivin. Ale jinak, jestli půjde všechno dobře, tak bys mohl jít za pár dní domů."
"Díky, doktore."
"Nemáš zač, ty kožená hlavo."
Oba muži se zasmáli.
"Počkej," ozvalo se doktorovi za zády, když už byl na odchodu.
"Nemohl sem v noci zabrat, tak jsem hodně premejšlel."
"A přišel jsi na něco?"
"Jo, chtěl bych nejen poděkovat, ale i omluvit se."
Doktorovi to vyrazilo dech. Jen stál a čekal, co uslyší dál.
"Tu noc, co mě sem přivezli, jsem ztratil motorku, obě nohy a ledvinu, ale to nejcennější jsi mi zachránil. Můj život. A to, že jsem skončím na vozejku, beru jako kříž po zbytek mého života. A příležitosti k pokání za to, jakej jsem byl vůl. Víš, kdy jsem si to uvědomil? Když jsi tady na mě řval . Ještě jednou díky za změnu k lepšímu v mém životě, ke ke které jsi svým velkým dílem přispěl. Jo, a doktore..."
Doktorovi přistála v rukou odřená kožená bunda.
"Buď si ji nech, nebo ji prodej. Já už ji potřebovat nebudu, ale to už víš. Co na ni čumíš jak slepec na orloj? I kožená hlava dokáže být vděčná."



Žádné komentáře:

Okomentovat