9. dubna 2020

Hra na urozenou dámu – napsala Bohuslava Kopřivová

Jako malá holka jsem si hrávala na zámku Lemberk. Je to strážný hrad na cestě do Lužice blízko Jablonného v Podještědí, kde jsem se narodila. Asi každá holčička chce být princeznou, a tak já byla alespoň šlechtična. Hrála jsem si na Zdislavu z Lemberka.
Můj manžel Havel z Křižanova z rodu Markvarticů byl přítelem českého krále Václava I. a tak často zajížděl na Pražský hrad. I já jsem byla také jednou pozvána. A tak začaly horečné přípravy. Samozřejmě nejdůležitější bylo, co si obléknu na sebe. Přeci nepředstoupím před krále jako nějaká chuděrka z pralesa ze severních Čech. Ještě, že mám z čeho vybírat.
Ani šperky na mně manžel nešetřil. Garderobu jsem pečlivě třídila několik dnů, pomáhala mně s tím služebná (moje sestra). V noci jsem si představovala, jaká to bude nádhera, až opět po dlouhé době stanu na hradě pražském, který jsem znala z dětství. Chtěla jsem se setkat také s královou sestrou Anežkou Přemyslovnou, o které jsem věděla, že svůj život obětovala nemocným a chudým a vystavěla klášter a špitál Na Františku. I já jsem totiž ráda pomáhala potřebným a slabým.
V den odjezdu (o prázdninách) jsem se pečlivě naparádila a vyjela s doprovodem do Prahy. Jely se mnou moje kamarádky, vlastně dvorní dámy. Užila jsem si vše, co jsem si přála. Byla jsem přijata králem, který mě obdivoval, viděla jsem krásné město, ale největší dojem na mne udělala Anežka. Jen jsem si ve svých nádherných šatech a špercích připadala při návštěvě špitálu divně. Sama Anežka byla oblečená do prostého řeholního šatu, jak jí kázal řád chudých sester. Před špitálem se na mě vrhla spousta žebráků, a jak by také ne, když jsem se tak odlišovala od ostatních. Patří mně to, již nikdy si neobléknu tak drahé šaty a neověsím se zlatem. Ta Anežka je mým vzorem. Je vzdělaná, vyniká dobročinností a láskou k bližnímu. V našich končinách je také spousta potřebných lidí, a tak se pokusím postavit klášter i špitál. Máme doma dokonce i pramen s léčivou vodou, na našich loukách roste mnoho bylin, a nemocných je víc než dost. Budu prostě jako Anežka.
Po návratu jsem ihned začala za pomoci ostatních dětí stavět v Jablonném klášter se špitálem. Se stavbou jsem sama pomáhala, dohlížela na ni a nemohla se dočkat, až bude hotova. Ještě, že jsou prázdniny tak dlouhé a že mi přijeli na pomoc bratranci z jiných panství. Taky mně pomáhali sbírat léčivé byliny, abych měla čím léčit, a pravidelně jsme na kole dojížděli ke studánce pro vodu. Měla jsem stále více práce, ale nemocní mě tak moc potřebovali, musela jsem pomáhat dál. Založila jsem v Jablonném i kostel svatého Vavřince.
A zde už končí moje hraní si na Zdislavu. Nyní jsem moc ráda, že jsem ji nenásledovala doslova, protože ona zemřela velice mladá na tuberkulózu (asi ve třiceti letech) a je pochována v kryptě svého kostela. Traduje se, že i po své smrti učinila mnoho zázračných uzdravení. Proto byla také v roce 1907 blahořečena a v roce 1995 prohlášena za svatou.

Zdislava podruhé Na zámku Lemberk jsem kdysi viděla krásný portrét manželky majitele zámku Zdislavy. Moc bych se jí chtěla podobat. Měla krásné vlasy, bílou pleť a velké oči. Zdobily jí nádherné šaty a úžasné šperky. Vyzařovala z ní noblesa i laskavost. Já byla tenkrát chudá hubená holka, která měla dvě sukně a jedny náušnice a řetízek. Představovala jsem si, jak jedu na Pražský hrad ke králi, v krásném kočáře, všichni mě obdivují a jsem ozdobou nejen svého manžela, ale i celé společnosti. Z mého snění mě vytrhla paní průvodkyně a já zas byla ta pihovatá holka, samá ruka a samá noha, s jemnými krátkými vlásky a malýma očima. Snad bych oželela i ty krásné šaty a šperky, jen abych byla trochu méně ošklivá.

Žádné komentáře:

Okomentovat