8. dubna 2020

Porucha není na vašem přijímači - napsal Miroslav Tichý

Koláž: David Vávra
Řídící centrum Všehomír 1

Siréna hučela na plné obrátky a červené světlo blikalo.
„Virus, virus. Reset systému za T minus 30!“
Mapa levitující prostorem řídícího centra blikala v sektoru Q2, čímž potvrzovala zprávu, jež stále opakovaly i ve stropě umístěné reproduktory. „Virus, virus. Reset systému za T minus 30!“
„Antivirový scan!“ velel technik a centrální počítač příkaz vyplnil. Jedničky a nuly se daly do pohybu a extrahované soubory systému levitovaly prostorem.
„Scan dokončen. Zobrazit zprávu?“
„Ne asi,“ pomyslel si technik a potvrdil ANO.




Země

Richard vstal a odešel do koupelny. Moc nechápal, co se děje, ale oproti svým zvyklostem tam zůstal o něco déle. Dokonce o něco více než déle. Z pěti minut bylo najednou padesát. Vůbec tomu nerozuměl, ale jeho potřeba si oholit nejen tvář, ale i nohy a také vytrhat všechny šedivé chloupky z obočí byla až neuvěřitelně silná.
„Pospěš si, Riško, musíš už do práce,“ povzbuzoval se s pinzetou v ruce, lovíc z obočí chomáč šedivců.
„A taky nemůžeš zdržovat Zuzanku, za chvíli se sem začne dobývat. Vlastně, jak to, že už tu dávno není? Touhle dobou už přece?“ Krátce se zamyslel. Asi dělá snídani. Příhodné vysvětlení ho vrátilo zpátky k činnosti. Spěchal, ale dával si záležet. Chtěl vypadat.
Po dalších dvaceti minutách, kdy konečně dokončil svoji nadoční depilaci, se s obočím vypadajícím jako tajný vzkaz psaný morseovkou, vypotácel z koupelny. Spěchal, zdržel se už víc než dost.
Ještě rychle sezobnu Zuzankou připravenou snídani a vyrazím na autobus, pomyslel si a už cestou do kuchyně ho ta myšlenka rozesmála.
Cože? Na autobus? Autobusem jel naposledy asi před dvaceti lety, když se s kamarády opil tak, že zapomněl, kde má auto.
Vešel do kuchyně připraven sebrat cokoli, co mu jeho milovaná žena připravila, ale po sendviči, nebo vajíčkách nebylo ani vidu, ani slechu. Mrknul ještě do ložnice, jestli nezaspala, ale jeho choť nikde. Zuzanka sice nikde, zato malý Venoušek ležel v klidu v posteli a nic nenasvědčovalo tomu, že by se maminka, byť jen pokusila přerušit jeho snění.
„Venouši, Venoušku, vstávej z pelíšku, ty můj kulíšku,“ jemně se dotknul ramena čtyřletého synka a zároveň vystrašeně poslouchal, jaká slova z něho právě vyšla.” Venoušek si mnul oči a protahoval se.
„Tááák, a teď šupky, dupky do koupelny, tatínek zatím udělá kakavíčko, ano?“ pokračoval ke svému zděšení Richard.
Venoušek zmizel v koupelně, zatímco Richard docupital do kuchyně, aby dal vařit mléko. Vmžiku už byl ale zase zpátky v pokojíčku, aby Venouškovi připravil oblečení do školky. Kalhoty, košili, tílko i ponožky. Všechno našel na první dobrou a k jeho nemalému překvapení malému Venouškovi všechno dokonale sedělo.
„Co se to proboha děje?“ položil si Richard logickou otázku, ale Bůh nic. Richarda dnes v diáři neměl. Richard ani nevěděl jak, ale nakonec se mu podařilo všechno zvládnout a vypravit jak sebe, tak malého synka.
Vkusně oblečen minul věšák, kde obvykle visívaly klíčky od jeho volva a ruku v ruce s malým synkem se vydal na autobus, který obsluhoval jejich příměstský satelit.
Na zástavce ho překvapil nezvyklý počet mužů klečících před svými ratolestmi a vykonávajících podobné různorodé činnosti, jaké už od rána dělal i on sám. Ať už šlo o zavazování tkaniček od bot, či utírání unudlených nosů. Někteří z tatínků vydávali instrukce ohledně školních svačin.
Přijel autobus. Řidička znuděně tiskla lístky a s každým druhým mužem platícím 200 korunovou bankovkou neopomenula poznamenat něco o tom, že není banka, ale autobus a jestli by si příště laskavě nemohli připravit drobné.
Všichni muži se konečně nahrnuli dovnitř. Vnitřek autobusu začal okamžitě ševelit jako na marockém trhu. Richardova potřeba podělit se s ostatními muži o dnešní podivné ráno byla utnuta potřebou malého Vendy.
„Proboha, vydrž, ještě tři zastávky a budeme vystupovat,“ úpěnlivě prosil tatínek svého synka, ale již o pět minut později ukryt v křoví nedaleko náměstí Mu utíral zadek a znečištěné trenky. Jediné pozitivní na celé věci bylo to, že v kapse kabátu našel vlhčené ubrousky. Zvláštní. Do včerejška ani pořádně netušil, že něco takového vůbec existuje.
V následující čtvrthodině se mu konečně podařilo dopravit syna do školky.
„Dobrý den,“ pozdravil vychovatelku při příchodu.
„Dobrej, jdete pozdě,“ odpověděla mu na oplátku. „Máte cvičky? Dneska cvičíme,“ zeptala se ho stroze.
Jako ve snu sáhl do tašky s počítačem. Byly tam. Podal jí je a odebral se na další autobus, tentokrát do práce.
„Nashledanou, hezký den,“ popřál a měl se k odchodu.
„Nashle,“ opáčila učitelka, pohodila cvičky směrem k místnosti, kde mezitím zmizel malý Véna, vyšla mezi dveře a zapálila si cigaretu.
Chtěl ještě něco říct, ale nakonec to vzdal. Už ted má skoro hodinu zpoždění. Rozběhl se k zastávce.
Crrrr, crrrr, v kapse u kabátu mu zazvonil telefon. Zuzanka. Zpomalil do rychlé chůze.
„Ahoj, miláčku. Potřebuješ něco? Poslyš, ty jsi to ale dneska ráno vzala hopem, co?“ dával si záležet, aby byla výčitka v jeho hlase dobře slyšitelná. „Dokonce jsi zapomněla vzbudit...“
„Ne, ne, nic nepotřebuju, Ríšo,“ skočila mu do řeči a hned pokračovala, „jen jsem ti chtěla zavolat, že večer nebudu doma. Mám s holkama tenis. Začínáme chodit. Konečně aspoň vytáhnu paty a ty si ode mě trochu odpočineš. Nemáš radost?“
„No, éééh, mám,“ odpovídal zaskočen a navíc s divným pocitem, že určitě lže.
„Jo, a prosím tě, jdeme se pak s holkama mrknout ještě na fotbal. Do toho baru u Ďolíčku. Nic velkýho, Ríšo, dvě, tři pivka a pádím domů. Tak ahoj, musím už letět. A užij si den,“ zašveholila a zavěsila.
„Ahoj,“ rozloučil se do hluchého telefonu. Oněměl a nechápal. Mísily se v něm pocity. Chtělo se mu už neběžet. Chtělo se mu zalézt pod peřinu. Jo, pod peřinu k mamince. Usnout a vzbudit se do včerejška, to by bylo. Chvíli se tou myšlenkou opájel, ale ta podivná neznámá síla, co ho už od rána poháněla k zodpovědnosti, ho opět nakopla. Zatnul zuby a finišem sprintera jamajské štafety dostihl skoro odjíždějící autobus a na poslední chvíli se vmáčkl mezi zavírající se dveře. Zmerčil sedačku a s úlevou usedl. K jeho velkému překvapení se po zbytek jízdy nezjevil žádný sedačky lačný stařík a on si tak od rána poprvé trochu odpočinul. Koukal se na ubíhající obrubník a byla to ten den jeho první a poslední meditace. Dokonce skupinová, protože podobných hypnotizérů obrubníku sedělo v autobuse ještě asi dvacet.
Autobus dojel před bránu továrny. Dveře se otevřely a mátohy vypadaly ven. Čas pracovat.


Řídící centrum Všehomír 1

Technik si prohlížel počítačem vydanou zprávu: Kvadrant Q2, vesmír číslo 321.
„Třistadvacetjedna, třistadvacetjedna,“ přešel k virtuálu a začal listovat vesmíry. Třídil je a snažil se propracovat k tomu poškozenému.
„Virus, virus. Reset systému za T minus 29!“
„Panebože, to se nedá vydržet,“ zavrčel a vypnul zvukový alert. Už si tím prošel mockrát. Mockrát na to, aby věděl, že nemusí celou službu poslouchat tohle hysterické povykování. Najde to a spraví. Hotovo. Tečka.
Vrátil se k listování a po chvíli objevil ten poškozený. Vyňal ho z mapy a dal k detailnějšímu zkoumání.
„Analýza místa!“ zadal příkaz a čekal.
Po chvíli hučení mu počítač poskytnul další údaje. Jihozápadní kvadrant. Mléčná dráha.
„Analyzuji.“
„Tak analyzuj,“ povzbudil ho technik a šel si odskočit.
Sluneční soustava. Země, svítilo na displeji, když se vrátil z toalety.
„Tak vidíš,“ pochválil technik stroj.
Dal si vesmír na analytickou tabuli a začal maximalizovat galaxie.
„Á tady jsi,“ zamručel spokojeně, když našel Mléčnou dráhu. Pracoval ještě asi 20 minut, než se dostal ke Sluneční soustavě a k té modré planetce, která mohla za ten dnešní povyk.
„To je teda malá součástka,“ zhodnotil okem znalce blikající Zeměkouli. „Tak copak s tebou je tak vážnýho, že to musím řešit?“
Vyjmul Zemi z mapy a položil ji na analytický scan.
„Analýza entit!“ zadal pokyn a čekal.
Přitáhl si před oči digi časopis Božské přešlapy a začal ho číst. Zase ten bulvár z lepší společnosti, pomyslel si, ale kvalitnější čtivo tu bohužel nebylo.


Země

Richard si čipnul příchod do práce. Snad je ta ranní noční můra už pryč, pomyslel si, když vcházel.
To, že se mýlí, poznal hned, jak míjel kuchyňku, ve které zpozoroval šestici svých mužských kolegů zabraných v družném rozhovoru o někom, kdo tam samozřejmě nebyl. Přidal se do diskuze.
Probírala se kolegyně Liběna. Po zhodnocení jejích pracovních i jiných kvalit, zejména jejího pevného zadku, mu pracovní den ubíhal mezi kuchyňkou, místností na oběd a meetingovkou, kde se konal tradiční týdenní workshop. Dnes s Liběnou!
„Ahoj, Richarde, tak jak se ti to líbí?“ zeptala se ho Liběna při polední pauze.
„Milá Liběno, od rána to stojí úplně za hovno. Fakt debilní den a ty tvoje kecy jsou jen třešnička na dortu. Radši bych byl doma, čuměl na fotbal nebo si ho vyhonil u péčka. Nechtěla bys mi s tím, milá Liběnko, pomoct?“ Richard musel uznat, že jeho vnitřní hlas to uměl pořádně rozbalit, když na to přišlo. Ale místo toho, aby na ni vykřičel celou svoji frustraci z dnešního divného dne, nebo ji aspoň pozval na workshop zabývající se jeho onanií, si uvědomil nevyžehlené prádlo a vysychající pokojové květiny, které zapomněl v tom ranním shonu zalít. Nakonec se zmohl jen na servilní: „Moc krásný, Liběnko, moc.“
Zbytek dne hlídal hodiny, aby nepřetáhl pracovní dobu a také rušil naplánované sportovní akce z minulého týdne, kdy, jak se zdálo, byl svět ještě tak nějak v pořádku.
Píp, mail.
Pozornost mu ulpěla na notebooku. Přišel jeden z těch automaticky generovaných emailů s přílohou. Tenhle však patřil do kategorie, kterou měl rád. Nejednalo se o žádnou nabídku, reklamu, ani počítačový virus. Název hovořil jasně: month salary document (elektronická výplatní páska).
Spokojené barytonové mručení šířící se místností, kde workshop probíhal, bylo neklamnou známkou toho, že Richard nebyl sám, kdo byl po měsíci útrap obdařen.
Klik. Klik. Klik. PDF dokumenty se otevíraly a zjevovaly svá tajemství. Zároveň s tím úsměvy mužů tuhly.
„Cože? Co to? No, to snad?“ Přítomní muži začali náhle měnit své barytony v hysterické soprány a ženy své alty zase ve spokojené basy.


Řídící centrum Všehomír 1

„Hm, hm,“ mručel si technik při četbě časopisu. Nic novýho pod lampou. Tenhle s touhle, tamten támhle, tamta s touhle a ten s tímhle. Odjel s časopisem do koše.
„Analýza dokončena,“ zahlásil počítač.
„Tak ukaž,“ povzbudil ho technik a převedl binární kód do vhodnějšího formátu. Analýza se převtělila z jedniček a nul do písmenek abecedy.

Planeta: Země
Voda 71%
Souš 29%
Flóra 80%
Fauna 20%
Error – fauna.

„Aspoň že tak,“ vydechl si technik s úlevou, že poškozený soubor je ten nejmenší z možných.
„Extrahovat fauna!“ zadal další příkaz a soubor fauna se rozbalil.

Adax núbijský
Afgánský chrt
Agama límcová
Agapornis Fišerův
Aguti Azarův

„No, potěš. To je teda planeta,“ zhodnotil technik seznam a s lehce vyčítavým pohledem adresovaným nahoru zadal příkaz: „Vyhledat poškozený druh.”
Počítač se dal opět do práce.
„Poškozená entita nalezena,“ zahlásil po chvíli a zvětšil do prostoru řídící místnosti siluetu muže s popisem:

Člověk: Savec
Rod: Homo
Čeleď: Hominidi
Aktuálně na planetě: Homo sapiens sapiens
Celkový počet: 6 670 581 000
Samice: 3 316 340 000
Samci: 3 354 241 000.

Aktuální problém: zvýšená úmrtnost samců o 35%. Tendence dále se zvyšovat.
„Důvod úmrtnosti?“ nepřestával technik v analýze.
„Trojan Gender,“ měl počítač opět připravenou odpověď.
„Gender, Gender,“ mrmlal si technik a otevřel si soubor s detailními popisy dostupných virů.
„Tak se na tebe podíváme.“
Technik četl:

Trojan Gender - emancipační vir. V infikovaném systému samci přebírají role samic a opačně. Samice v postiženém prostředí prospívají, zatímco pro samce je dlouhodobý pobyt fatální.

„Důvody úmrtnosti samců?“ technik kladl otázky dál. Tenhle druh ho začal zajímat.
A počítač chrlil odpovědi:

Samci rodu Homo jsou naprogramováni na kratší životy, ale jako kompenzaci mají žít životy lehčí.
Na přebrání povinností samic nejsou samci konstruováni. Při setrvání v tomto stavu je předpoklad vyhynutí pohlavně schopných jedinců za T minus 15. Vyhynutí celého druhu za T minus 22.

„Možno nechat vyhynout?“ zadal technik další dotaz.
„NEMOŽNÉ! NEMOŽNÉ!“ rozblikal se počítač. „Oblíbený druh HLAVNÍHO KONSTRUKTÉRA. ZÁCHRANA NUTNÁ!“
„A co obnovit do továrního nastavení?“ nepřestával to technik zkoušet.
„NEMOŽNÉ! NEMOŽNÉ!“
„No, dobrá, dobrá,“ uklidnil technik centrální počítač. „Tak mu je teda zachráníme.“
„Najít zálohu a připravit report!“
Počítač se dal do práce a technik do čekání.


Země

Richard i ostatní muži – tak nemile konfrontovaní výplatní páskou – odcházeli z práce vstříc druhé směně.
„Běž do hospody a vožer se!“ napovídal Richardovi hlásek pamatující si včerejší život, ale k jeho nevelkému překvapení souboj s odpovědností prohrál na body. Jelo se nakupovat.
„Ríšo, chceš vzít domů?“ zeptal se okolo autobusové zastávky jedoucí kolega Tomáš a zastavil se kolem o obrubník.
Richard se kouknul na hodinky a vyhodnotil, že by se mu pomoc v podobě odvozu autem hodila.
„Určitě, díky chlape.“ Chlape...? blesklo mu hlavou, když viděl tu nákupní tašku, ve které seděl. Vsunul se na chabě polstrované sedadlo onoho Citroenu C1 a vykouzlil nejlepší úsměv, jakého byl za dané situace schopen.
„Hodil bys mě, prosím tě do Billy u školky? Musím pro kluka a na nákup. Dál už pojedu autobusem,“ poprosil a upřel oči na palubní desku, o níž si rozdíral kolena.
„V pohodě,“ potvrdil mu Tomáš a zároveň ťuknul do růžového mončičáka umístěného na zpětném zrcátku.
„Roztomilej, nemyslíš?“
Nemyslím, pomyslel si. Ani ty si to, kurva, nemyslíš. Myšlenky a vzpomínky na včerejší život ho mohly skoro rozervat. Do prčic, Tome, copak to nevidíš? Copak to nikdo nevidí? Jsme v pasti. Chtělo se mu řvát, ale jako už pokolikáté ten den udělal něco jiného než chtěl. Pochválil mončičáka.
„Tome?“
„Copak, Ríšo?“
„Jeď už, prosím tě!“
Tomáš sešlápl plyn a prudce pustil spojku. C-jednička přeskočila obrubník a pak se s hlukem podobným ruskému Kamazu dala do pohybu.
Zbytek dne Richard prožil ve stavu ne nepodobném nezdařenému tripu. V Bille, neměli co potřeboval, do školky přišel pozdě, autobus ujel a jeho milovaná Zuzanka mu esemeskou oznámila, že přijde ještě později, než bylo původně nahlášené pozdě.
„Super, aspoň stihnu vyžehlit!“ napadlo ho, a přestože slyšel svůj vnitřní hlas řvát silou jelena v říji, ignoroval ho. Od rána už pochopil, že s tím nemůže nic dělat.
Připravil tedy večeři, přeskočil sportovní kanál, naladil nikdy nekončící telenovelu a mezi plotnou a žehlicím prknem se staral synkovi o zábavu. Vydržel to dvě hodiny, než si uvědomil nastalý večer.
„Tak, vyčistit zuby a pěkně do postýlky,“ zavelel a vzhledem k synkově rozjívenosti čekal vzdor.
Naštěstí Tomášek poslouchal jako hodinky ze Švýcarska, pravděpodobně překvapen náhlou otcovou proměnou. Poslušně vcupital do koupelny, absolvoval požadované úkoly, políbil ho na tvář a zmizel v pokojíku.
Richard ještě chvíli žehlil a kolem půl desáté usedl na gauč před dalším dílem jiného stejného seriálu. Zívl.
Probudil ho rachot klíčů v zámku.
„Zuzanka!“ vydechl a vypotácel se do předsíně, kde ovíněná Zuzanka právě odkládala nově koupenou tenisovou tašku na botník.
„Pořídila jsem si výbavu na tenis,“ usmála se na něj a ukazovala mu fialový bag vonící novotou.
„Pěknej, ne? Budu teď s holkama chodit hrát každý pondělí a středu. Ale neboj, peníze na to nechci. Zaplatím si to. V práci mi přidali, zamávala výplatnicí, zamrkala a přitiskla se k němu. Fajn, že jsi ještě vzhůru.“
Richardovi blesklo hlavou, že by se mohl vymluvit na migrénu, obdařit jí nějakou pěknou výčitkou
a místo nabízeného sexu zalít třeba kytky. Koneckonců za ten jeho dnešní den by si výčitku okořeněnou sexuálním půstem rozhodně zasloužila. Ovšem Zuzančina ruka obepínající jeho penis, probouzela Richardovo zkomírající mužství a stoupající hladina testosteronu úspěšně bojovala
s předstíranou migrénou i onou potřebou vyčítat a obviňovat. Vsunula mu jazyk mezi rty a přidala na stisku v jeho mezinoží. Testosteron zasadil migréně smrtící ránu a on už jen ochutnával, co dnes večer pila. Tenhle divnej den by nakonec mohl přeci jenom aspoň dobře skončit, pomyslel si, když mu sundávala boxerky a on jí podprsenku.
Líbali se a Zuzanka ho tlačila otevřenými dveřmi do ložnice.
„Tomášek spí?“ zeptala se, ale bylo cítit, že odpověď ji vlastně ani nezajímá. Položila ho na postel a pomohla mu do pozoru. Cítil, jak je vzrušená. Nasedla na něj a jela. Bohužel zcela vlastní závod. Za pět minut bylo po všem. Richarda tohle poznání zarazilo. Bylo sice po všem, ale jenom z jejího pohledu. Odvalila se, a než se stačil vzpamatovat, slyšel jenom spokojené pochrupování. Ležel, koukal do stropu a ze ztopořeného údu mu odtékala krev zpátky do těla rychlostí otevřené výpusti Vranovské přehrady.
V minutě ochabl.
Opustil ložnici a zavřel dveře. Pochopil, že tohle jeviště už má pro dnešek padla. Při přechodu zpět do obýváku si ještě pohrával s myšlenkou na onanii, aby učinil tělesné potřebě zadost, ale už cestou tenhle nápad zavrhl. Na patnáct vteřin radosti příliš mnoho vynaložené energie. Frustrace z celého dnešního dne završeného nedosaženým orgasmem ho dovedla pouze ke kredenci s horalkou a ledničce s rumem.
Vytáhl horalku a nalil si panáka. Sedl si a hypnotizoval narezlou tekutinu ve skleničce. Deset minut setrval v tomto vegetativním stavu. Kousl si do horalky. Nesundal celofán. Slzy, které měl na krajíčku už od rána, si konečně našly cestu ven. Obrátil do sebe sklenku vzhůru nohama, zalil kytky a odebral se spát. Bylo úterý po půlnoci.


Epilog - Řídící centrum Všehomír 1

„Záloha Hipie 67 nalezena, nahrát?“ zeptal se počítač technika.
„Ne!“ zastavil ho technik. „Nejdřív zobrazit! Rád bych se podíval, jak před tou infikací vlastně žili.“
Počítač provedl zobrazení a technik si prohlížel záběry z onoho roku 1967 v LA, kdy se dělala naposledy.
„OK, to by šlo,“ zhodnotil poté, co viděl šťastné dlouhovlasé lidi, volnou lásku a LSD.
„Nahrát a vyjet report!“
Počítač na plné obrátky pracoval na nahrávání zálohy a zároveň zobrazoval konečnou sjetinu toho, co se na Zemi, v přímé souvislosti s trojanem Gender, odehrálo:

Samci:
Úmrtí: 1 263 666 212
Nervové zhroucení, dále nepoužitelné kusy s trvalými následky: 743 532 989
Nervové zhroucení dále použitelné kusy: 222 345 098
Příčinné faktory úmrtí: infarkty 43%, mozkové mrtvice 32%, nervové kolapsy 15%, sebevraždy 10%. 

Samice:
Úmrtí: 0
Pozorovatelné zlepšení zdravotního stavu o 23%.

Druh Homo Sapiens Sapiens:
Zůstane zachován. Návrat do původního stavu za T minus 11.

„Tak toho by si nemusel ani všimnout, co?“ pronesl technik tiše ke stroji a opět mrknul nahoru, kde tušil vrchního konstruktéra.
Počítač neodpověděl. Byl to počítač.
Technik uklidil zálohu, Zemi, Sluneční soustavu, Mléčnou dráhu i celý náš vesmír mezi ostatní, vytáhl si z koše bulvární magazín a dal se do čtení.
„Tak tenhle taky s touhle?“ podivil se a lehce se pousmál.


Epilog - Země

Richard vstal, oblékl si džíny rozstřižené do tvaru zvonu, zapálil si jointa a vyšel do květnového slunce.
Jeho milovaná a těhotná žena Zuzanka vplétala na jejich zahradě květiny do dlouhých vlasů jejich synka Tomáška. Tóny kytary Jimmiho Hendrixe se mísily s tóny kapel Led Zeppelin a Pink Floyd znějících od sousedů. Zuzance běžela mateřská a jemu podpora v nezaměstnanosti.
A ještě něco tu běželo. Myšlenka v hlavě.
Myšlenka na to, jak je ten dnešní svět proměnlivý a jak nemít nikdy nic za definitivní.
Richard si potáhl a jeho vnitřní hlas opět promluvil, ale tentokrát už plně v souladu s tím, co chtěl i on sám.
„Užij si to, chlape, dokud technik nahoře přeje.“

Žádné komentáře:

Okomentovat