21. března 2020

Moje maminko, klaním se ti až k zemi - napsala Šárka Končalová

Maminko moje, Ty to vidíš!
Celé Česko šije roušky a taky já se snažím, ale fakt se s tím dost peru! Nejde mi to, vypadá to strašně, ale i já chci pokořit svůj Mount Everest.
Stroj mi to zrovna neulehčuje a v kombinaci s mou natvrdlostí tomu odpovídá i výsledek... a taky to, že byl třicet let mimo výkon služby.
Vzpomínám si, když jsem byla malá, kolik času jsi Ty po nocích věnovala šití, zatímco my jsme spali. Slyším ten zvuk zuřivé staré Veritasky, zní mi v uších.


Už vím, proč jsi měla při navlékání jehly dvoje brýle, proč jsi nosila srandovně na krku krejčovský metr, proč jsi měla ty nemožné špendlíky v puse, pořád něco hledala a proč jsi se zlobila, když Tě zlobil stroj.
Vidím Tvoje upracované ruce a moc mi chybí. Představ si, že když se mi ta moje paličatá Veritaska přehřeje, začne sama o sobě šít! Stojím metr od ní a ona se prostě rozjede...! Překonává se v záludnostech. Dělá si prostě co chce!
Dneska jsem zlomila sedmkrát jehlu! Pořád se mi cuchá spodní nit a došlo to tak daleko, že už raději navíjím spodní nit ručně. Růčo! Chápeš?
A když už se "rozjedu" a začnu se blaženě usmívat, že mi to konečně jde, zjistím, že nešiju, spodní nit nikde a vrchní ve vzduchu!!! Uaaaaaa!
Nejde mi to - vypadá to hrozně.....ale na druhou stranu: šiju roušky pro druhé. V neděli jen tři, v pondělí pět a dneska asi sedmnáct. Jsou funkční a šiju je s láskou. A já je prostě šít budu, dokud to bude třeba.

Maminko moje, já vím, že tu jsi se mnou. Nesahám Ti ani po kotníky a Tobě i babičce se klaním k zemi, kolik jste toho uměly, co já ne.

...a teď už musím končit, čeká mě ta spodní nit. Drž nám palce

Žádné komentáře:

Okomentovat