12. března 2020

Naplněná předpověď - napsala Dana Emingerová


Dnes mě mrazí v kostech, když si na ten podivný příběh vzpomenu. Odehrál se před koncem roku, kdy jsem potkala záhadného pana K. 

„Heleďte,“ povídám do telefonu, „já s cizím chlapem do žádného zamřížovaného kutlochu nepůjdu.“
V telefonu se rozhostilo uražené ticho. Pak se pan K. ohradil: „Já tam mám indický obchůdek...“
„A co prodáváte?!“
Řekl nějaké cizí slovo, které jsem v životě neslyšela. Tak jsem si pana K. vygúglila a vyvalila oči.


Jeden známý známého mě přesvědčil, že se jako spisovatelka musím potkat s jeho jiným nesmírně zajímavým známým, panem K. – prasynovcem slavného spisovatele. Háček byl ale v tom, že pan K. o svém příbuzenství se slavným prastrýcem prý vůbec nechce mluvit.
„A kdo je ten prastrýc?“
„To nemohu říct.“
„Aha,“ zasmála jsem se. „A co dělá onen tajemný pan K.?“
„Pilota. Je však plachý, a tak všem tvrdí, že je jen takový poutník světem.“
Zdálo se to celé tak absurdní, že jsem brzy pana K. pustila z hlavy...
Jenže známý známého se mi brzy připomněl s tím, že schůzka je domluvená. Pak poslal tři esemesky, abych „opravdu, ale opravdu neprozradila, co vím...“ Vzhledem k tomu, že jsem nic nevěděla, bylo snadné souhlasit.
Trvalo ještě dva měsíce, než jsem se odhodlala záhadnému panu K. zavolat.
„Dobrý den, chci se s vámi sejít, protože jste ZAJÍMAVÝ, ale nevím proč,“ řekla jsem do telefonu.
Na lince se ozvalo mrzuté zabrblání, že jsem se měla přihlásit už na podzim a teď je prosinec... A jestli prý nejsem nějaká moc velká kariéristka, když jsem pořád tak zaneprázdněná.
„A co jste vy?“
„Jen takový poutník světem,“ zareagoval dle předpovědi.
A tak jsem mu řekla, jak to je strašně zajímavý a že se teda sejdeme. Navrhla jsem schůzku v první kavárně, která mě napadla: Caffe Terra.
„Předběžně potvrzuji to cizí slovo,“ souhlasil pan K. Jenže za pár dní se ozval, že „do cizího slova“ nechce a zve mě do „útulnějšího podniku“. Tam prý běžně kávu neprodávají, ale dostanu dáreček a on zařídí, na co mám chuť.
„Jak to najdu?“
„Uvidíte stavební buňky. Tři vedle sebe. Ta prostřední je zamřížovaná, a tam to je.“
Mříže?! No, tě buch! Vždyť toho podivína vůbec neznám?! Byla to neskutečná kafkárna!
Málem jsem schůzku hned zrušila. Nakonec jsem si pana K. vygúglila. Stačilo zadat heslo slavný spisovatel spolu s jeho plným jménem a hned vše vyběhlo...
To je teda bomba!
Den na to už jsem celá netrpělivá stála u mříží.
Dveře jsou dokořán. Krámek orientálně voní, na stole hoří svíčka. Ze zázemí na mě povykuje ostrý hlas, že si mě vygúglil a zjistil, co jsem zač.
„Publicistka!! Ne abyste o mně něco dávala do novin!!!“
Na tváři vykouzlím nablblý úsměv a snažím se zachovat dekorum.
Remcání pokračuje: „Novináři, nojo. Jsou utopení v hyperkorektnosti... Je to jak virová nákaza. Nikdo nemá odvahu říct, co si myslí, jak to dnes opravdu je.“
„Gratuluju, že zrovna to víte aspoň vy,“ zašklebím se a dodám, že i já všechno překroutím...
Sjede mě pohrdavým pohledem: „To vás teda lituju!“
Musím slíbit, že nenapíšu, co prodává. Zase řekne to slovo, které okamžitě zapomenu. Potom ukáže na plné regály a vysvětlí, že jsou v nich indické ručníky, co se nosí jako šála. Prý jsou hlavně proti potu. V jistém smyslu se potíme oba...
Přinese kávu a posadí mě ke stolu, kde jsou místo židlí sedačky z letadla. Pan K. přizná, že pilotuje Boeingy. Pak si dvě hodiny docela prima povídáme. Vypráví mi, jak cestuje po světě a miluje Indii. O prastrýci ani slovo.
„Už musím jít. Mám volejbal,“ zvedám se.
„Takový zbytečnosti odvádějí pozornost lidí od toho nejdůležitějšího.“
„A to je co?“
„Že brzy přijde zase pohroma,“ odpoví a obtočí mi kolem krku krásný červený pruhovaný ručník. Dárek na rozloučenou. Cítím mrazení. Vždyť i on může mít v genech dar předvídání katastrof. Ten slavný prastrýc, který na mě včera vyskočil z Googlu nebyl nikdo menší, než nejslavnější pražský spisovatel všech dob. Autor pana K. a Josefa K... Hlavou mi letí slavný ZÁMEK – zeměměřič K. jde splnit zadaný úkol a vůbec se k němu ani nedostane. Pak román PROCES – Josef K. umírá a neví, za co je odsouzený. A k tomu ještě ta PROMĚNA člověka v odporný hmyz... Roztřesu se. Cítím horkost, jako bych virus K. už tehdy chytila...
„Haló, vnímáte mě?“ slyším z dálky. „Jestlipak si pamatujete, jak se ty moje indický ručníky jmenují?“
„Nojóó... něco od G nebo od R... jako gača, rikša,“ koktám. „Ostatně... neříkal jste, že je to tajný?“
„Hlavně to nesmíte nikde publikovat. Ale já vám to napíšu do dlaně, abyste nezapomněla.“ Bere fixu a maluje mi na kůži to divný slovo.
Po volejbale ve sprše nápis drhnu z těla, abych neměla doma průšvih. Jde to jen částečně. A manžel si opravdu večer v ložnici všimne počmárané ruky.
Zatímco já se tvářím, že vůbec netuším, kde se mi to obtisklo, muž udiveně hláskuje: „AMČE nebo... AMŠA... Kdyby to bylo AMŠEL, tak to je přece židovské jméno Franze Kafky... Ale proč by ti to někdo psal na kůži?“





Žádné komentáře:

Okomentovat