16. března 2020

Bosenská romance – napsala Martina Sedláková

Byl to parný den par excelence: slaninka na bocích začíná vonět i ve stínu a člověk touží po jediném – inkarnovat se do podoby chladicího boxu. Po krátkém svlažení v tyrkysové vodě jezera Boračko jsme se s přítelem Adriánem vydali hledat útočiště do hor. Od Adama a Evy nás dělily prakticky jen sandály a Seat Alhambra s nefunkční klimatizací.
Brzy se nám naskytla úchvatná scenérie s vrcholky kopců, vypínajících se nad kaňonem vyhloubeným do skal divokou řekou Šištica. Zatímco duše prožívala stavy vrcholného nadšení a blaženosti, mé o poznání přízemnější já trvalo na tom, že musíme zastavit, abych tu nádheru mohla zvěčnit svým Nikonem.
Můj drahý byl bůhvíproč zásadně proti, ale nakonec mi vyhověl, snad abych toho mohla později upřímně litovat.
Kromě nás zastavilo u krajnice ještě auto s holandskou poznávací značkou. Řidič, sympaťák s foťákem na krku, se s neochvějnou jistotou vrhl klikatou pěšinkou přímo do křoví vedoucího ke značené vyhlídce. Bez rozmýšlení jsem skočila za ním, abych ulovila ty nejlepší záběry. Když musíš, tak prostě musíš! Nemohla mě zastavit ani kluzká podrážka mých sandálů, ani šlehající větve nebo pichlavé trny. „Au, sakra!”
Při hledání ideální kompozice třetího snímku se mi konečně vrátilo vědomí a k mým uším dolehl poněkud vyplašený hlas mého milého: „Čumáku, jsi v pohodě? To křoví se nějak divně vlní, radši se vrať!”
Instinktivně jsem stočila pohled k nohám a všimla si kapek krve na pravém nártu. To bude asi od těch trnů, napadlo mě, a s připitomělým zájmem jsem začala studovat okolní keře, abych odhalila původce svého zranění. „Píchla jsem se do nohy, asi o bodlák. Ale žádnej tady nevidím.“
„Vrať se k autu, hned!”
Najednou jsem v tom volání postřehla určitou paniku, což mě přimělo znovu prozkoumat můj nárt. Čtyři dírky, z každé valila krev. A v noze mi začalo solidně cukat.
„Ty jo, to asi nebyl bodlák. Mě snad uštknul had, nebo co! Hele, kolik má vlastně had zubů?”
Tupě zírám na zem kolem sebe, aniž bych byla schopna pohybu a s nevěřícím výrazem provádím složité matematické operace. Dva zuby? Čtyři zuby? Jeden had? DVA HADI???
Konečně se probírám z teplotní demence, či co to na mě přišlo, a začínám vnímat palčivou bolest, vystřelující z chodidla do celého těla.
Noha mezitím otekla tak, že se na ni nedokážu postavit. Belhám se k autu a snažím se pochopit, co se vlastně stalo. Vždyť to byla oficiální vyhlídka! Tam nemohli být hadi! Leda, že by mohli. To se mi snad zná. Vlézt přímo do zmijího hnízda jen kvůli pár fotkám, to se může stát jen mně. Vzpomínám na skautské tábory a všechny zhlédnuté dokumenty o přežití v divočině. Bohužel, informace si dost protiřečily, a tak se otázka “Zaškrtit či nezaškrtit?” stává skutečným hamletovským dilematem. V duchu hysterčím, ale pohled na vyděšeného Adriána mě nutí zachovat chladnou hlavu a věcně zavelet: „Jedem do nemocnice!”
Jak asi dopadl ten bludný Holanďan?

Očima Adriána… Proti své vůli zastavuji u krajnice a pohled mi padne na úzkou cestičku ve křoví. Ta nejspíš vede na tu její slavnou vyhlídku. Vůbec z toho nemám dobrý pocit a nechápu, že jsem se nechal ukecat. Martina ale nadšeně svírá foťák a s dětsky rozzářenýma očima se nedočkavě hrne ven z auta. Za tu její radost mi to nejspíš stojí.
Za námi zastavuje další auto. Skvělé, další magor se zrcadlovkou, co si chce udělat fotku. Nechápu, co na tom oba mají. Ty okolní kopce jsou sice krásný, ale že bych kvůli tomu musel lézt někam do roští, to teda ne.
„Hele, hlavně koukej pod nohy a dávej bacha, jasný?“
Pochybuju, že mě Martina vnímá, je unešená krajinou a neustále jen opakuje: „To je nádhera, to je nádhera!“
Než stihnu říct cokoli dalšího, mizí v křoví za chlápkem. Pffff, tihle fotografové, naprosto jim chybí pud sebezáchovy! Váhavě se vydám jejich směrem, ale v žádném případě nemám chuť vrhat se za nimi. Vybavuji si pohádku o Šípkové Růžence a zámku zarostlém růžemi. Takhle nějak jsem si to vždycky představoval.
Najednou se mi zdá, že se v houští přede mnou něco pohnulo.
„Čumáku, jsi v pohodě?“
Žádná odezva. Křoví se zlověstně vlní a mně se rozbuší srdce. Rozeznávám štíhlá černá těla bosenských poskoků, nejjedovatějších hadů v celé Evropě. Tepe mi ve spáncích, žaludek dělá kotrmelce, hlas se mi klepe, když se ji snažím zavolat zpátky.
Vlezla do hadího hnízda! Ach bože, kam jinam by taky mohla vlézt, že?

Žádné komentáře:

Okomentovat