17. března 2020

Pavilon - napsala Magda Hánová

Je čtvrtek odpoledne, nemám hodinky, ale něco mezi čtvrtou, pátou.
Stojím před pavilonem číslo 18 Bohnické psychiatrické léčebny. Oddělení péče pro muže se závislostí na návykových látkách. Je to budova, počítám tak ze začátku dvacátého století, se zašedlou, oprýskanou omítkou, rekonstrukcí zřejmě netknutá. Jdu navštívit svého muže, abych mu předala pár věcí ze seznamu, který mi poslal.

Odkládám si tašku s balíkem toaletního papíru, blokem, tužkou, známkami na dopis a kávou. Zazvoním. Po chvíli mi přichází otevřít milá paní, oděná do bílého sesterského stejnokroje. Má lehce zmaštěné vlasy, jakoby sloužila už několikátou noční po sobě a jediné, co jí po příchodu domů zajímá je voňavá a teplá peřina. Pouští mě dál.
Zevnitř vypadá budova stejně neudržovaně jako z venku. Po mé pravici jsou široké prosklené dveře a za nimi se klene kamenné schodiště. Tam je vstup návštěvám zakázán, horní patro bude nejspíš vyhrazeno pracovnám lékařů a sester, pomyslím si.
 Vcházím tedy do dveří, které jsou přímo proti mě. Za nimi je umakartový stůl, u kterého sedí pacient, který má zrovna službu. Ve vzduchu je cítit mužský pot a vládne tam podivné ticho. Musím nahlásit své jméno a koho jdu navštívit.
"Novák, manželka!" volá služba směrem do úzké světlé chodby. Čekání si krátím prohlížením obrazů na stěnách. Jsou to reprodukce známých mistrů, jaké jsem vídala i na zdech své základní školy. Odevšad tu dýchá zvláštní nostalgie.

Žádné komentáře:

Okomentovat