10. února 2020

Ztracena v džungli - napsala Ivana Výborná

ROCK ELLA na Šrí Lance
Při návratu z namáhavého výstupu na
ROCK ELLA na Šrí Lance jsem uvízla v džungli a v jednu chvíli mně zcela určitě šlo o život. Do té zoufalé situace mne dostal Brňák, spolucestovatel, který nedbal mé rady, že se musíme držet široké, vyšlapané cesty, po níž se z Rock Ella všichni vraceli a ne úzké cestičky v opačném směru, kam se "podle GPS“, Brňák suverénně vydal.
Potlačila jsem intuici a nechuť ho následovat a poslušně jsem za ním cupitala, až jsme oba skončili na dně propasti, v neprostupné džungli, odkud žádná cestička nikam nevedla. Mohlo se jen šplhat strmým svahem vzhůru a tak se dostat na tu jím přehlíženou a odmítanou, širokou cestu. Když jsme beznadějně uvízli na tom strašném místě, Brňák řekl: „Asi bychom se měli vrátit!“ a už na nic nečekal, natož až za ním vylezu nahoru a rychlostí blesku zmizel. Mou prosbu o pomoc už neslyšel.
Na dně propasti, zapletena do hustého rostlinstva, jsem udělala jediný krok a nečekaně sjela po kolmém břehu o dobré tři metry níž a skončila zabořena v bažině. Uvězněna po stehna v marastu jsem nemohla vytáhnout nohy z bahna, natož své krásné, růžové tenisky. Zabořena v blátě, pod utrženým mazlavým břehem, jsem křičela na Brňáka: „Pomoz mi!“
Bez cizí pomoci jsem se totiž odtud dostat nemohla. Odpovědí mi bylo zelené ticho a neměnné dusivé, vlhké vedro. Nešťastná, jako šafářův dvoreček, jsem si pomyslela: tak tohle je můj konec, tady zahynu a nikdo nikdy nenajde ani mou ohlodanou kostru.
Nahoru jsem se po mazlavém břehu nemohla dostat, když jsem se o to později pokusila, skončilo to znovu pádem do bažiny.
V té nejhorší chvíli váš mozek vás nenechá ve štychu a nedovolí vám hodit flintu do žita. Poručí: „Uklidni se! Vzmuž se! Začni myslet!“A tím jste napůl zachráněni.
Nejprve jsem vytáhla nohy z bahnitých pout, pak vyztužila rákosím pevný bod, poklekla na něj a rukama, ponořenýma do bahna až po ramena, jsem nakonec z bažiny vytáhla i své boty. Bez mačety nebylo z neprostupné džungle úniku a mne svírala bázeň z výhrůžné zelené masy vysokých ostřic, obřího rákosí, padlých kmenů a shnilých větví, které mne těsně obklopovaly. Plazila jsem se po zemi náhodným směrem. Pod nohama bahno a v cestě přírodní mřížoví i velké balvany.
Najednou objevený slabý pramínek potůčku ve mně vzbudil naději, že se díky němu snad zachráním, ale za chvilku potůček zmizel a moje naděje na vyváznutí zmizela s ním. Pichlavé trní mi tou truchlivou cestou rozdíralo ruce, krk, obličej.
V té beznaději jsem si představila, že jsem součástí vojenského výsadku a můj život závisí na tom, jestli se odsud dostanu. Ta myšlenka mne nabila energií a klidem. Plazila jsem se dál džunglí po břiše, na bobku, málokdy v předklonu, přelézala shnilé kmeny, hustě protkané větvemi a trním, lezla úzkými bahnitými průlezy a čvachtala přes drobné potůčky, kde se půda propadala pod každým krokem, bez povědomí kam se to plazím, protože slunce vidět nebylo, prostor opanovalo zelené příšeří.
Odjakživa miluji vlaky a z toho pekla mne jeden vláček vysvobodil. Slyšela jsem z veliké dálky pískot jeho píšťaly a lezla tím směrem - ke kolejím, k civilizaci. Trvalo to asi 3 hodiny, než jsem se dostala na okraj džungle k řece. Bohužel, smůla mne neopustila, vynořila jsem se u prudkého vodopádu, který nešel překonat.
Divoká voda hučela, řvala, syčela a v mohutných gejzírech se valila přes obří kameny a výsměšně mne smáčela vodní tříští. Zoufala jsem si podruhé, protože jsem se musela vrátit do džungle a dolézt až k místu, kde se řeka dala přebrodit. Nakonec, po všech svízelích, jsem vylezla na jejím druhém břehu, kde už byla jen pole a v dálce násep s kolejemi.
Už bezstarostně si to šinu po železničních pražcích vstříc civilizaci a najednou spatřím proti sobě chvátat tři mladíky. Šla z nich hrůza. Šrí Lančané jsou vesměs černí jako tahle klávesnice, mají husté černé vlasy, v tomto případě spletené do dredů. Zastavila jsem se, váhala co dělat, zda jít zpátky nebo dopředu. Oni se ale ke mně najednou rozběhli, popadli mne a začali mnou otáčet jako káčou, rozrušeně mi sahali na rameno a na holeně. Oči měli navrch hlavy, něco drmolili a já byla jako ochrnutá, bylo mi všechno jedno. Najednou mladíci poklekli a začali mi vyhrnovat nohavice džín, které byly od kolen dolů nacucané krví, která se bez ustání valila přes nárt a paty, zalévala boty a z bot vytékala na pražce. Z rukávu trika také crčela krev.
Věřte, nevěřte, o tak masívním krvácení jsem neměla ani tušení, a kdyby těch mužů nebylo, asi bych to zjistila až na hotelu. Mladíci byli úžasní a soucitní, stále mi nosili obvazový materiál, papírové ubrousky, fáče, šátky a snažili se krev zastavit.
Ptali se vyděšení: „Co se stalo?“ A neustále kmitali dovnitř do domku a zpět na koleje, snášeli všechno možné, vodu, čaj, jídlo ale vytékající krev se jim zastavit nepodařilo. Rozloučila jsem se proto s nimi, poděkovala jim a odkráčela po pražcích k městu, vděčná za jejich hřejivou a obětavou péči. Takové účasti jsem se dočkala od cizích, zprvu strach vzbuzujících lidí z druhého konce světa, zatímco můj kolega, spolucestovatel, Čech, potažmo viník celé situace, v kritické chvíli cynicky a zbaběle zdrhl a ponechal mne osudu, aniž by se zajímal o to, jak se z té propasti v džungli dostanu.
V hotelu ze mne odpadla poslední pijavice, velká jako slon. V nemocnici zastavili krvácení. A těch potvor, kterým jsem tak zachutnala, bylo dvanáct. Z bezpečí domova, už s úsměvem, vzpomínám na své nezapomenutelné šrí lanské dobrodružství.

Žádné komentáře:

Okomentovat