Jdeme dál, zahneme a vidím sněhové pole. Říkám si: „Co teď, zvládneme to?“
Po promyšlení se rozhodneme pole překonat. Ještě povzbudivě dodám: „Buďte opatrní, když vám to uklouzne, tak sjedete až dolů a to je tutovka.“
Jak ale vidím, tak je to moc nepovzbudilo, spíš se bojí ještě víc. Pole jsme opatrně přešli ve stopách lidí před námi. Jsem rád, že se nám nic nestalo a že jsme to překonali, ale vidím další pole. Bože, to snad ne,“ povzdechnu si, když v tom se synek zapře. Prý to z kopce nezvládne.
Stopy tam byly ale vadilo mu, že je to z kopce, protože by mohl uklouznout.
Filip je navíc opatrný, takže když je něco i malinko životu nebezpečné a jemu se to nezdá, tak ho nepřesvědčíte. Tím jak se zasekl, tak znejistila i Bára.
„Vrátíme se?“ otázal jsem se.
„Ne, nedokážu jít tam, ani zpátky“ odvětil Filip. Po pár minutovém dumání Báru napadlo, pole obejít vrchem.
„To je pakárna, nedělej to. Akorát spadneš a co potom?“ řekl jsem ji, ale ona se i tak vydala nahoru po příkrém nebezpečném svahu. Sledoval jsem ji kam jde, když v tom se zastavila a zůstala v nějakém napůl sedulehu.
„Co se stalo?“ zavolal jsem na ni.
„Ztuhla jsem tu, mám strach, nevím co mám dělat.“
„Zůstaň tam a nehejbej se, buď v klidu, něco vymyslíme, neboj,“ uklidňoval ji Filip. Vtom jsem si představil, co všechno se může stát, že spadne dolů a umře, nebo že si Filda něco udělá a začal jsem si vyčítat, kam jsem je to zatáhl, jakej jsem to debil a co to vymýšlím za výlety.
Rozbrečel jsem se, protože jsem o ty dva dostal hrozný strach, aby se jim něco nestalo.
Filda mě uklidnil a navrhl zavolat horskou službu. Vytočil jsem 112. Vysvětlil jsem kostrbatou českoněmčinou v jaké jsme situaci a že potřebujeme pomoc. Řekli, že nám ji pošlou. Zapadlo Slunce a začala být zima, přioblékli jsme se a čekali jsme na pomoc. Každá minuta byla jak hodina ale po 30 minutách se v zatáčce vynořil pes a následně pán. My na něj mávali a byli šťastní, že je pomoc zde. Pán v pohorkách sněhové pole přeběhl. My na něj koukali s otevřenou pusou.
„Asi z toho strach nemá,“ prohodil Filda. Zeptal se nás jestli jsme v pořádku. Řekli jsme, že ano a ukázali jsme na Báru, která potřebuje nyní větší pomoc než mi. Při pohledu na nás a Barču ihned přivolal vrtulník a šel za ní nahoru. My zde jen koukali, jak vybíhá prudký svah. Pes už byl dávno u ní a zahříval ji. Pak asi po 15 minutách doletěl vrtulník a my vidíme, jak je pod ním dlouhé lano a někdo na něm visí. Bára už byla s námi na cestě. Když nám došlo že nebudeme ve vrtulníku ale viset pod ním, dostal jsem strach. Mám totiž velký strach z výšek. Barča letěla první. Čekali jsme s pánem až se vrtulník vrátí a já se psychicky připravoval na let. Popravdě se mi ani nechtělo. Jakmile se vrátil, pán pod vrtulníkem nás připnul na lana.
Neletěl jsem sám, ale společně s Fildou. Ten nevypadal moc vyděšeně, rozhodně ne tak jak já. Když jsme vzlétli, modlil jsem se, aby to lano vydrželo. Představa volného pádu ze 100 metrů mě moc neuklidňovala. Celý let jsem křičel a Filda mě uklidňoval. Vypadá, že si to snad užívá, když v tom jsem zahlédl chatu.
„Konečně už přistaneme,“ Oddechl jsem si. Jakmile nás záchranář, který letěl s námi odvázal, šli jsme do chaty, kde už seděla mamka u stolu s horkým čajem. Zahřáli jsme se a následovně nás odvezli k autu. A my si odsud odnášíme cennou zkušenost a i tak o něco větší respekt ke sněhu v horách.
Původní verze:
Osm minut ve vzduchu
Vše se stalo po úspěšně zdolané ferattě, která byla lehce obtížná, takže jsme si šli po ni odpočinout a občerstvit se do tamní horské chaty. Tam jsme si dali polévku a něco k pití.
Po asi hodince odpočinku jsme se dali na sestup dolů k autu. Po třiceti minutách cesty nám před zatáčkou překřížil cestu kamzík. Chvíli jsme se jím kochali, než zmizel v dřevinách. Šli jsme po rovince, ale nad námi i pod námi byl příkrý svah. Za zatáčkou jsme spatřili sněhová pole. Byly přes celý svah, měly asi padesát metrů. Chvíli jsme rozmýšleli, jestli je přejít nebo ne. Nakonec jsme šli. Ve sněhu byly stopy lidí, kteří jej zdolali před námi, to nám dodalo odvahu, že to zvládneme. Pole jsme úspěšně zdolali, ale za ním bylo další, které bylo z kopce. Zde jsem dostal strach a zasekl jsem se. Měl jsem strach jít dál, ale i zpátky.
Chvíli jsme přemýšleli, co budeme dělat, když v tom mámu napadlo pole obejít vrchem, což by znamenalo vylézt asi třicet metrů příkrého svahu kosodřevinami. Já věděl, že je to blbost a snažil jsem se jí to rozmluvit, ale máma se tvrdohlavě sekla a šla. Po asi dvaceti metrech dostala strach a zůstala dvacet metrů nad námi. Táta začal panikařit, nevěděl, co budeme dělat a že nechce abychom kvůli němu zemřeli a rozbrečel se. Táta podlehl panice a máma je někde nahoře.
„Fajn situace, co teď mám dělat?“ řekl jsem si. Utišil jsem tátu a navrhl jsem zavolat horskou službu. Následoval asi dvaceti minutový hovor, než jsme se nějak německy domluvili a zaslali nám pomoc. Naneštěstí právě zapadlo Slunce a nám začínala být zima. Každá minuta čekání byla jako hodina, každou minutu byla zima větší a větší a my jen čekali, co se s námi stane.
Po asi pětadvaceti minutách, přiběhl pán se psem z hospody, ve které jsme odpočívali. Dal nám teplé podvlékací oblečení, abychom se zahřáli a zavolal záchranářský vrtulník. Následně šel pomoci mámě. Po následující čtvrt hodince vrtulník přiletěl. Jelikož na tak příkrém svahu nemohl přistát, museli jsme se připnout pod něj a letět celou dobu uvázaní pod ním. Let trval asi osm minut. Táta s mámou si ho moc neužili, ale abych pravdu řekl, nebylo to zas tak špatný.
Nakonec všechno dobře dopadlo, doletěli jsme k chatě, kde jsme se zahřáli u horkého čaje a následně nás dovezli k autu a mohli jsme jet domů. A my odtud máme cennou zkušenost a i tak o něco větší respekt ke sněhu v horách.
