28. ledna 2020

Noc v poušti - napsala Petra Caltová

Foto. Autorka
„Vážně chceš rezervovat nocleh uprostřed pouště přes Booking?“
Tím přece přijdeme o možnost poznat opravdový život ománských beduínů. Určitě nás takhle čeká prostě sterilní čtyřhvězdičkový hotel s bazénem.
Opak byl pravdou. Na parkovišti si nás vyzvedli dva beduíni. Snědí muži, od hlavy až k patě zahaleni do bílé látky, s mizivou znalostí angličtiny, za to se silným obchodním duchem a úsměvem od ucha k uchu, který odkrýval jen několik málo zubů. Všechny potřebné věci jsme přeházeli do dvou džípů a nasedli k průvodcům.

Jestli jsme věděli, zda řidičům věřit, že nás dovezou do kempu a nevyhodí nás za první dunou, nevezmou si, co se jim líbí a nezmizí? Ani trochu. V té chvíli ale člověku nezbylo nic jiného než pochmurné myšlenky Evropana hodit za hlavu a užít si cestu pouští. 
Náš průvodce nám buď chtěl připravit nezapomenutelný zážitek nebo se bavil výrazem hrůzy v našich tvářích. Hned za první zatáčkou jsme sjeli z cesty a všechny duny sjížděli v náklonu připomínajícím nejostřejší zatáčky obřích horských drah. Podvědomě jsme zatajovali dech a křečovitě se drželi bezpečnostních pásů, madel nebo jen vlastních batohů. Zcela zbytečně, avšak pud sebezáchovy v takové chvíli nedbá na logické argumenty. Naprosto opačný pocit klidu a zvědavosti v nás vzbudily pohledy na volně se pasoucí velbloudy, které jsme míjeli mezi jednotlivými dunami.
Na konci cesty nás čekal neveliký oplocený pozemek s několik málo beduínskými stany a pouze dvěmi zděnými budovami. Po usazení ke stolům jsme byli pohoštěni tradiční ománskou kávou a sladkými datlemi. Kdo by čekal klasické cappuccino nebo turka byl by zklamán. Naše skupina už jemně přivyklá místním chutím si užívala slabou kávu s přídavkem šafránu a kurkumy, kterou doplňovaly sladké datle.
Před večeří nám byla doporučena procházka po okolních dunách při západu slunce. Konečně poušť. Kam oko dohlédlo, přerušovalo ji jen pár divokých velbloudů. Písek byl dost horký, ale bez problému jsme se v něm mohli pohybovat bosky. Sice jsme zprvu po radě místních nevěřícně zouvali boty, ale po pár krocích bylo jasné, že v nezpevněném písku to byla ta nejlepší volba. Vyškrábat se na dunu nebyl takový problém. Přeci jen jsme lidé zvyklí chodit. Ale nahoře na duně? Vzdouvající se vítr, všudypřítomný písek a nezpevněný strmý podklad pod nohama, to vše nám ztěžovalo naši snahu se projít po hřebenu duny. Po chvíli jsme se usadili a kochali se okolím. Nekonečnou pouští, převalujícím se pískem, hrou světla a stínů, jak pomalu ale jistě zapadalo slunce. Tedy většina z nás. Ostatní účastníci zájezdu žijící především skrz srdíčka a lajky na sociálních sítích měli plné ruce práce, aby vše naaranžovali, vyfotili, natočili, vyfiltrovali a nasdíleli. 
Těsně před západem slunce se zvedl silný vítr. Přes písek, který řezal do očí bylo jen těžko vidět. Duny se nám měnily před očima, položená láhev s vodou by za chvíli beze stopy zmizela. V té chvíli nikomu nevadilo, že se nám písek dostal úplně všude. 
Po návratu do kempu jsme se naivně vrhli do sprch, což nás osvobodilo od většiny písku. Naivně, písku jsem se nakonec zbavovali ještě třetí den po noci strávené v poušti.
Další program se odehrával po večeři ve společenské místnosti.
Prozradím vám, že sprcha nepomohla. Po jídle jsme si začali uvědomovat, že šlo jen o placebo efekt, který se pomalu vytrácel. Písek stále drhnul mezi zuby a řezal v očích.
Nepříjemný pocit ale potlačily nové zážitky. Majitel kempu se nám věnoval celý večer. 
Nejprve pomohl všem hostům obléknout si tradiční beduínský oděv. Sváteční oblečení člověka kompletně zahalí, což nám po vlastní zkušenosti z pouště přišlo praktické a vlastně jsme litovali toho, že takto vybaveni jsme nebyli od začátku.
Náš průvodce nám vysvětlil symboliku a kroky u některých tradičních beduínských tanců, které jsme si potom společně zatančili. Jeden mi obzvlášť utkvěl v paměti. Jednalo se o námluvní
rituál. Dospívající muži tančí před sedícími dívkami předem dané kroky. Cílem je neverbálně zaujmout vyhlédnutou dívku a čekat, zda ona bude sympatie opětovat. To ale není jednoduché, protože za dívkou sedí její otec a bratři, pro které je samozřejmě málokterý nápadník dost dobrý. Proto musí být námluvy co nejméně nápadné a měly by probíhat ideálně jen mezi mladým párem. Pokud dívka náklonnost k mladému muži neopětuje, může ho odmítnout. Toho docílí tak, že lehkým pohybem ruky odhodí trochu písku na zemi směrem od sebe. Protože má být tato komunikace nenápadná, má nápadník u mladé dámy tři pokusy. Pokud ho však slečna na potřetí odmítne a on se nevzdává, mají její bratři právo se s neodbytným mládencem vypořádat podle svého.
Večer uprostřed pouště jsme zakončili posezením u ohně, kdy nám majitel vyprávěl o životě beduínů, o jejich spojení s přírodou, ale také nám řekl o svém životě a své vlastní rodině. Protože venkovní teplota klesla, zachumlali jsme se do teplejšího oblečení a přikrývek, poslouchali zajímavé vyprávění lámanou angličtinou a prohlíželi si siluety okolo chodících velbloudů, dokud nebyl čas jít spát.








































Původní:
Noc v poušti
Pro mě jako člověka, který nikdy nevytáhl paty z Evropy, byla dovolená v Ománu o poznávání odlišné kultury, nádherné přírody ale také o bourání předsudků.
Jedním z nejintenzivnějších zážitků bylo přespání v poušti. Ubytování jsme měli zařízené ještě před odletem z Čech. Vzhledem k tomu, že skupina byla složena z mladých evropanů, kteří se řídí podle hesla Domov je tam, kde je wifi, jsme využili nejtradičnější cestu rezervace - tedy Booking.com. Já osobně jsem nečekala žádné zázraky. Rezervace tradičního noclehu uprostřed pouště přes nejznámější online agenturu? Pfff…
Ale překvapivě opak byl pravdou. Už doprava na místo ubytování byla nezapomenutelná. Logicky, vypůjčenými osobáky bychom nedojeli dál než pár desítek metrů. Takže si nás na parkovišti vyzvedli dva beduíni (čtěte: snědí muži, od hlavy až k patě zahaleni do bílé látky, s mizivou znalostí angličtiny, za to se silným obchodním duchem a úsměvem od ucha k uchu, který odkrýval jen několik málo zubů). Všechny potřebné věci jsme přeházeli do 2 džípů a nasedli k průvodcům. Jestli jsme věděli, řidičům věřit, že nás dovezou do kempu a nevyhodí nás za první dunou, nevezmou si, co se jim líbí a nezmizí? Ani trochu. V té chvíli ale člověku nezbylo nic jiného než pochmurné myšlenky Evropana hodit za hlavu a užít si cestu pouští. Náš průvodce nám buď chtěl připravit nezapomenutelný zážitek, nebo se bavil výrazem hrůzy v našich tvářích. Hned za první zatáčkou jsme sjeli z cesty a všechny duny sjížděli v náklonu připomínajícím nejostřejší zatáčky obřích horských drah. Podvědomě jsme zatajovali dech a křečovitě se drželi bezpečnostních pásů, madel nebo jen vlastních zavazadel. Zcela zbytečně, avšak pud sebezáchovy v takové chvíli neošálíte. Oproti tomu velmi uklidňující byly pohledy na volně se pasoucí velbloudy, které jsme míjeli mezi jednotlivými dunami.
Na konci cesty nás čekal neveliký oplocený pozemek s několik málo beduínskými stany a 2 zděnými budovami. Po usazení ke stolům jsme byli pohoštěni tradiční ománskou kávou a sladkými datlemi. Kdo by čekal klasické capuccino nebo turka byl by zklamán. Naše skupina už jemně přivyklá místním chutím si užívala slabou kávu s přídavkem šafránu a kurkumy, kterou doplňovaly sladké datle.
Před večeří a dalším programem nám byla doporučena procházka po okolních dunách při západu slunce.
 Konečně poušť, písek kam oko dohlédlo, přerušovalo jen pár divokých. Písek byl horký, ale nebyl problém se v něm pohybovat bosky. Sice jsme zprvu po radě místních nevěřícně zouvali boty, ale po pár krocích bylo jasné, že v nezpevněném písku to byla ta nejlepší volba. Vyškrábat se na dunu nebyl takový problém. Přeci jen jsme lidé zvyklí chodit. Ale nahoře na duně? Vzdouvající se vítr, všudypřítomný písek a ostrý hřeben duny, to vše nám ztěžovalo naši snahu se projít po jejím vrcholu. Po nalezení té nejlepší duny (čtěte: všechny byly stejné, jen jsme se jako malé děti nemohli nabažit a pomalu začalo zapadat slunce) jsme se usadili a kochali se okolím. Nekonečnou pouští, převalujícím se pískem, hrou světla a stínů, jak pomalu ale jistě zapadalo slunce. Tedy většina z nás. Ti ostatní (účastníci zájezdu žijící především skrz srdíčka a lajky na sociálních sítích - neberte si to zle, my smrtelníci je máme rádi, ale vůbec jejich závislost nechápeme) ti měli plné ruce práce, aby vše naaranžovali, vyfotili, natočili, vyfiltrovali a nasdíleli. 
Těsně před západem slunce se zvedl silný vítr. Přes písek, který řezal do očí, bylo jen těžko vidět. Duny se nám měnily před očima, položená lahev s vodou by za chvíli beze stopy zmizela. Neuvěřitelně silný zážitek. A nikomu nevadilo, že se nám písek dostal úplně všude. 
Po návratu do kempu jsme se naivně vrhli do sprch, což nás osvobodilo od většiny písku. Ano, pouze od většiny: písku jsme se nakonec zbavovali ještě třetí den po návštěvě pouště.
Povečeřeli jsme klasické ománské (čti hlavně indické a palestincké, ale výborné) jídlo. A přesunuli se do společenského sálu, což byla po jídelně druhá zděná budova.
Prozradím vám, že sprcha nepomohla. Po jídle jsme si začali uvědomovat, že šlo jen o placebo efekt, který se pomalu vytrácel. Písek stále drhnul mezi zuby a řezal v očích.
Toto nepohodlí nám ale vynahradil majitel, který se nám věnoval celý večer. Nejprve všechny hosty převlékl do klasického beduínského oblečení, které se samozřejmě liší podle pohlaví majitele. Nutno říci, že i sváteční oblečení člověka kompletně zahalí, což jsme ale po vycházce v poušti více než kvitovali a litovali toho, že takto oblečení jsme nebyli od začátku.
Po převlečení nám majitel lámanou angličtinou vysvětlil symboliku a kroky u některých tradičních beduínských tanců, které jsme si potom společně zatančili. Jeden mi obzvlášť utkvěl v paměti. Jednalo se o námluvní tanec. Dospívající muži tančí před sedícími dívkami předem dané kroky. Cílem je zaujmout neverbálně vyhlédnutou dívku a čekat, zda bude sympatie opakovat. To ale není jednoduché, protože za dívkou sedí její otec a bratři, pro které je samozřejmě málokterý nápadník dost dobrý a tak musí být tyto námluvy co nejméně nápadné a měly by probíhat ideálně jen mezi mladým párem. Pokud dívka náklonnost k mladému muži neopětuje, může ho odmítnout. Toho docílí tak, že lehkým pohybem ruky odhodí trochu písku na zemi směrem od sebe. Protože má být tato komunikace nenápadná, má nápadník u mladé dámy 3 pokusy. Pokud ho však slečna na potřetí odmítne a nápadník se nevzdává, mají její bratři právo se s neodbytným mládencem vypořádat podle svého.
Večer uprostřed pouště jsme zakončili posezením u ohně, kdy nám majitel vyprávěl o životě beduínů, o jejich spojení s přírodou, ale také nám řekl o svém životě a své vlastní rodině.
Nás, cizince, které zná pár hodin a které už pravděpodobně neuvidí, vpustil do svého života a byl ochotný zodpovědět jakoukoliv otázku. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavostí od možností využití velbloudů uprostřed pouště a tradičního života beduínů, po příběh narození majitele, jeho cestu od beduínů k průvodcování po poušti až po slova chvály o jeho nejstarší dceři z 8 dětí, která studuje a stane se učitelkou anglického jazyka. On sám se totiž naučil anglicky jen díky komunikaci s turisty.

Žádné komentáře:

Okomentovat