17. prosince 2019

Kapesní mudrc – napsala Justýna Tůmová

„Ve volejbale musíš mít prsty vždycky u sebe,“ říkal mi strýc, když jsem se mu pochlubila se zlomeným malíčkem. „Já volejbal hrál několik let, a nikdy jsem nic zlomeného neměl.“
Nu dobrá, prsty u sebe. Nikdy nic zlomeného neměl. „Počkej, ten software si musíš aktualizovat!“ hnal se k počítači své tchyně, jen co si všiml, že jí na obrazovce vyskočilo hlášení o dostupných aktualizacích.
Chudák stará paní, která v životě neslyšela o softwaru ani zbla, zdrceně přihlížela, jak se jí počítač už potřetí sám od sebe restartuje, a jak mu zeť spílá do zabedněných mašin. A to si jen hledala recept na větrníky.

„Kdyby sis ho aktualizovala pravidelně, vůbec by s tím teď nebyly problémy,“ vyčítal strýc. „Vždyť ti to říkám pořád.“
Aktualizovat pravidelně. Vždyť to říká pořád. No bodejť. „Vezmi nahoru i to oblečení,“ volal strýc na svou manželku, která kráčela po schodech s mopem.
„Vezmu ho, až tam půjdu podruhé,“ odpověděla.
„Vezmi ho teď, budeš to mít při jednom a nebudeš muset chodit dvakrát,“ osvětlil ji strýc.
„Už jsem skoro nahoře a mám plné ruce,“ opáčila manželka, „vezmu to příště.“
„Dělej, jak myslíš,“ pokrčil rameny strýc, „pak si ale nestěžuj, až tě budou bolet kolena.“
Proč to brát nadvakrát? Zbytečně vykonaná práce, to si přeci umí spočítat i malé dítě.
Kdybychom všichni měli dost rozumu a poslouchali strýce, asi by nebyly války ani hladomor. Nikdo se ve světě totiž nevyzná tak dobře jako on. Věčná škoda, že my, nenapravitelní hříšníci, nejsme schopni spolknout tu naši malichernou hrdost, a pro jednou rodinného mudrce poslechnout.

Žádné komentáře:

Okomentovat