27. listopadu 2019

První kopačky - napsala Martina Fojtů

Rozběhnu se hned od auta. Naši mi to sice pořád zakazují, ale tady už to znám, do samošky vedle chodíme pro jídlo. Rozrazím dveře a běžím najisto. Táta sem se mnou nechce chodit, ale já už to mám zvenku dávno nakoukané.
Konečně. Stojím před řadami a sloupci barevných bot a honí se mi hlavou hrozně moc věcí, podle kterých budu vybírat. Tyhle ne, tyhle má Jarda a já ho nemám rád, protože si mi směje, že mi to s balonem nejde. Tyhle by šly, jenže to jsou ty s malýma špuntama, a takové u nás mít nemůžu.
Když naprší, jsou na hřišti hned kaluže vody, to bych se klouzal. Pak beru do ruky jedné zelené, ale ty mi zase vytrhe táta: "To určitě, bys vypadal jako Ronaldo a u nás se fandí jenom Barceloně!"
Už nevím a je mi to líto, cítím, jak mě něco tlačí v hlavě a do očí se mi derou slzy. Určitě si nic nevyberu a táta mi je už pak nikdy nekoupí!
Utírám si tváře a v tu chvilku si všimnu jednoho modrého páru vpravo dole. "Můžu?" dívám se nahoru na tátu, jestli si je můžu zkusit. Kývá, tak mi nesou krabici, na které je fotka s Vladimírem Daridou, který hraje v Německu. "Jo, jo, tyhle, tyhle!" volám na tátu. Hned se mi vybaví, jak jsme se na kluka z krabice koukali minulý týden s dědou. Dal gól Anglii a všichni mu hrozně tleskali.
"Zabalte nám je, prosím," podává táta krabici pánovi z obchodu a spiklenecky na něj mrká.
"První?" ptá se prodavač.
"Jo, jo, první," usmívá se táta.

Žádné komentáře:

Okomentovat