Dneska mě zašněrovala do kozaček velikosti 46, prý jsou „boží“ a za tu bolest to prý stojí. Jede s tím svým frajerem do divadla. Frajer vlastní dvaačtyřicítky, pche…
Au, schody. 8 schodů, takže asi už nádraží. Poznávám, jezdí tu často. V keckách je to tedy ale lepší.
Stojíme si na peróně, já tedy spíš polehávám, v atmosféře vajglů, vylitých piv, vedle hromádky bůhvíjak starého zbytku bramborového salátu absorbuji nádražní odér. Já, v těch o dvě čísla menších „božích“ chůdách.
„POZOR, POZOR, NA DRUHOU KOLEJ PŘIJÍŽDÍ…“ zachraptí rozhlas.
Áááá, hurá, něco přijíždí, snad je to ten náš vlak, konečně si snad sedne, to nemůže přeci vydržet. A jestli si nesedne, bude litovat. Už si chystám pravou patu, udělám jí tam pořádný puchýř. Ať si to pamatuje, princezna, copak nemá cit? Já tady trpím a ona si švitoří a přehazuje si ty svoje sexy lýtka sem a tam…
Nesedla si. Vlak je narvaný k prasknutí. Dusím se v přízemí lidských těl a sbírám síly k útoku. Pravá pata se mi už obstojně podařila, je to jeden velký nateklý koláč. Chystám se na levou patu a mým největším přáním teď je, být už zase zpátky a vyzout se.
