16. listopadu 2019

Dopis Gorbačovovi - napsala Eva Svobodová

Šedá a rudá. Dvě barvy mého mládí. Šedý byl jaksi celý svět okolo mě, a do toho vlály rudé prapory nebo rudá hesla. Naši vlajku jsme vždycky viděli jen ve společnosti té sovětské. Všichni komunističtí papaláši vypadali v nepadnoucích oblecích na sedmdesát a víc. Mluvili dlouhé hodiny a nikdo nevěděl o čem. Brežněv se zdál věčný. A pak, když jsem chodila na gympl, se to stalo. V Kremlu se najednou vynořil – jakoby odnikud – Michail Sergejevič Gorbačov. V roce 1985 mu bylo padesát, uměl se smát, normálně gestikuloval. Po boku měl manželku Raisu, vždy elegantně oblečenou, na první pohled inteligentní dámu. Oba působili jako zjevení.


A tenhle Gorbačov se do zkostnatělého režimu docela obul. Ano, byl to samozřejmě komunista, ale zcela jasně viděl, že celá ekonomika i ideologie socialistického tábora míří do pekel. A nejenže to viděl, on to nahlas říkal a snažil se prosazovat změny. 

V češtině tehdy vyšla Gorbačovova kniha Přestavba a nové myšlení. Byla to určitě první kniha komunistického politika, kterou si kupovali i běžní lidé. Nepokrytě se v ní totiž mluvilo o nutnosti obratu dosavadního kurzu, který nikam nevede. O změnách ve společnosti i v ekonomice. Samozřejmě dnes by z toho čouhala jen hubená demokracie, ale tenkrát to bylo neuvěřitelně převratné a nadějné.
I já jsem si knížku koupila a celou ji přečetla. Hlavní myšlenky jsem si podtrhla. A v nadšení, že se konečně objevilo světýlko na konci komunistického tunelu, jsem knihu zabalila a poslala Gorbačovovi do Kremlu, aby mi ji podepsal. Byl to spontánní mladický projev respektu, aniž bych cokoliv moc očekávala. 

Asi za půl roku dostala moje máma pozvání na městský výbor komunistické strany na Staromák. Naprosto jsme nechápali, proč ji zvou a co by jí mohli chtít. Pracovala celý život jako zdravotní sestra – tak jsme si z ní dělali legraci, že ji asi chtějí odměnit za dlouholetou službu výletem ve Vlaku družby. 

Ve stanovený den pro ni přijela ta černá limuzína. Zatímco já jsem šla do školy, táta byl strašně nervózní, protože podobná tmavá auta zažil v 50. letech. Tehdy odvážela rodinám jejich blízké do vězení. 
Když jsem k večeru vrátila, máma na mě křičela: „Do čeho jsi mě to uvrtala?!“  Vůbec nic jsem nechápala... Až když po mě mrskla knihou, bylo jasno. Mrkla jsem dovnitř. Opravdu byla podepsaná.

Protože jsme měly s mámou stejné jméno, nikoho nenapadlo, že bych dopis Gorbačovovi napsala já, sotva plnoletá studentka. A tak přivedli mámu, která při té ceremonii na stranickém výboru jen zírala, o čem to papaláši pořád mluví a za co ji tak chválí. Až když jí předali s fanfárami knihu, konečně pochopila, že jsem za vším nejspíš já.
Druhý den o mámě psali v Rudém právu. Velvyslanec Lomakin se v novinách odvolával na věčné přátelství a zájem československé veřejnosti o novou politickou linii. Šéf pražských komunistů Štěpán mu sekundoval a chválil sepětí žen se zájmy strany. 

Takže můj vcelku impulsivní čin z nerozvážnosti se nakonec stal vzorovou ukázkou nerozborného spojenectví se Sovětským svazem.

Žádné komentáře:

Okomentovat