8. října 2019

Nešvar dnešní doby - napsal Tomáš Kučera

Venku sněží a je taková zima, že v zatáčce umrzají tučňáci a v televizi není, na co bych se mohl dívat. V tom slyším nějaký randál.
Co to může být?
Ten zvuk nepoznávám a v klidu jdu hledat noviny z minulého týdne, které jsem někde odložil.
Doprčic! Proč je tady pořád ten divný bzukot, zamyslím se. Vypadá to, jakoby někomu drnčel telefon, ale můj to být nemůže, protože mám už léta jiný vyzváněcí tón.

Najednou vyletí z koupelny žena Klára, běží ke kuchyňské lince a při tom na mě huláká: „Ty neslyšíš, že ti zvoní telefon? Proč to nevezmeš?“.
Pomyslím si, že se asi pomátla a vysvětluji: „Miláčku, já nemám takové zvonění!“
Žena zvedá můj telefon a někomu na druhém konci vysvětluje, že jsem nepoznal tón svého nového mobilu, a domluví společný oběd.
„Kam a s kým půjdeme, miláčku, když je venku taková čina?“ ptám se s ledovým klidem.
„Na oběd s dětmi – zvou nás a chtějí nám něco ukázat,“ odpoví Klára a v tónu slyším štiplavý podtext.

Za hodinu už sedíme v restauraci, kde to vypadá jako z jiné dimenze: všichni mají skloněné hlavy a čumí do svých „debilů“. Má to však i jednu výhodu: v místnosti je kromě hlasité hudby celkem klid. Nikdo nemluví a všichni pouze „ťukají“ do své krabičky.
S námi u stolu sedí náš syn s vnoučaty a snaží se nám cosi ukázat na počítači, který nemá žádný napájecí kabel. Tvrdí, že jsou on-line a právě pro nás vybírají novou televizi. Takovou, co už má připojení k wifi i bluetooth a další vymoženosti, o kterých netuším, k čemu se dají použít, a natož proč bych to musel mít.
Už mě z toho jde hlava kolem a tak se dívám po místnosti, zda nemají dnešní noviny.

Žádné komentáře:

Okomentovat