9. října 2019

Budíček - napsal Miroslav Tichý

„Budííííčéééék!“ neslo se chodbou. „Vstáváme, jedem, jedem!“ Rány obuškem od dozorkyně, která procházela jejich patrem a neopomenula dělat co největší randál, dopadaly na železné dveře cel.
Ženská věznice Světlá nad Sázavou, která byla posledních dvanáct let Katčiným domovem, vstávala do dalšího dne. Výjimečného dne. Posledního dne jejího pobytu tady. Po dvanácti letech. Dvanácti letech života v celách po čtyřech, života odehrávajícího se mezi mytím chodby a záchodů, života s lesbama, ať už byly na straně spoluvězenkyň, či stranily zákonu. Tady to bylo jedno. Věznice Světlá.
Zdánlivě báječné místo, prezentované v médiích jako jediná ženská věznice splňující všelijaké ty standardy. Pracující ženy v mundúrech, které si v klidu odkrucují svá dávná pominutí smyslů.
Jo. Leda hovno. Kdo neseděl, nepochopí, pomyslela si, když vsedě na posteli bilancovala uplynulou dekádu.
„Nástup a kontrola cel za patnáct minut. Ať jste pěkně umytý, kočičky, a máte vyčištěný zoubky, dneska se vám na ně kouknu,“ hlásila dozorkyně Pavla, která si tu kompenzovala frustraci ze života venku, kde se jí pro její tloušťku stranily i její děti. „Tak naposled?“ mrkla na Katku její spolunocležnice Tereza a v jejích očích byl vidět záblesk závisti. „Taky se dočkáš. Neboj. Máš to už jen,“ trochu se zarazila při tom pomyšlení, „za tři?“
Tereza přikývla.
„To odsedíš s robertkem v prdeli,“ odpověděla jí klasickou místní hláškou.
„Tak až budeš venku, tak mi nezapomeň nějakej poslat,“ pronesla Tereza a přidala tolik smíchu, na kolik se ho takhle brzy po ránu zmohla.
„Tak jedem princezny, jedem, jedem.“ Další rány padaly na zábradlí na chodbě a malá okýnka do cel se otevírala. Z toho jejich se na ně zubila dozorkyně Pavla.
„Takže konec?“ položila otázku směrem ke Katce.
„Hm,“ kývla Katka. Do větší diskuze se pouštět nechtěla. Nejednou ji tahle slavná bachařka vyprovokovala a ve finále ji její provokace stály tři měsíce navíc, za napadení veřejného činitele.
„Máš problémy s udržením disciplíny, co kočičko?“ vzpomínala Katka na scénu, kdy si ji tahle tlustá ruka zákona vytáhla bokem a vytočila ji tak, že se neudržela a plivla na ni.
„Práskačskou kurvu ti dělat nebudu, ty svině,“ vyjelo z ní automaticky i s oním plivancem. Pak už to jelo. Plivanec se proměnil v Pavlin prokousnutý ret, v návštěvu vězeňského lékaře a žalobu za pokus o napadení. Hájit se mohla těžko. Dozorkyně Pavla Vránová mezi ostatními kolegyněmi sice moc kamarádek neměla, ale k tomu, aby Katce udělala z pobytu za mřížemi peklo, je ani nepotřebovala. Vždycky se našlo pár holek, které za trochu úlev dosvědčily cokoli. Výsledek? Soud ve zrychleném řízení... plus tři měsíce. Ne! Dneska ji nevytočí!
„Tak co, stálo ti to za to? Dvanáct let. A tři měsíce navrch,“ rýpla si. „Co si tam venku jenom počneš? Bezdětná čtyřicetiletá ženská, co posledních dvanáct let utírala hajzly. Jo, holka, doba se změnila. Víš vůbec, že jsou chytrý telefony?“
Spolkla to, i když to sakra bolelo. O chytrých telefonech věděla, ale nikdy žádný neviděla. Nikdo za ní nechodil. Rodiče se jí, za to co udělala, zřekli... a proč to udělala, od ní nikdy vysvětlit nechtěli. Toho hajzla Romana milovali a pro svou sobeckost a zaslepenost neviděli, co bylo zjevné. Sourozence neměla a kamarádi? Těch pár, co jí zbylo, žilo svoje životy a neměli čas ani vůli navštěvovat blbku, která si zkurvila život.
Ale o blbý chytrý telefony tu vůbec nešlo. Šlo o dvanáct let života. Života, o který přišla. Toho nejlepšího a nejaktivnějšího. Bylo to, jak kdyby tenkrát vylila láhev výběru z hroznů do hajzlu. Do hajzlu, který pak dvanáct let vytírala.
Cítila, jak ji ta bolest opět zasáhla. Otázka tý tlustý mrchy v uniformě se dotkla toho nejniternějšího uvnitř ní samé. Zase se jí to vracelo. Ta myšlenka pálila jak chilli paprička. Nemohla na to přestat myslet.
Proč to řešila tak pozdě? A blbě? Proč prostě jenom neodešla? Příležitostí i důvodů měla víc než dost.
Začala zrychleně dýchat a potlačené emoce, které v ní bublaly jak v papiňáku, měly tendenci vyplout opět na povrch. Tereza a další dvě spoluvězenkyně to viděly jasně.
„Dnes bude pěkně, Zuzanko, že? Bude žhnout jako včera, že?“ zachránila situaci vstupem do rozhovoru kamarádka Věra z Brna sedící za fatální autonehodu s alkoholem a zastoupila dozorkyni výhled svým, na vězeňské prostředí a stravu, objemným tělem.
„Moc to nezdržujte, dámy. Deset minut do nástupu!“
Zaklapla okénko a s obuškem klapajícím o zábradlí postupoval a dál chodbou směrem ke shromaždišti.
Katka brečela.
„Katí, nech toho. Nebreč. Je to kráva, která na té chodbě jednou chcípne. Tohle není tvůj konec, ale její. Tobě je jenom čtyřicet. Jenom čtyřicet. Opakuj si to. Povinně, každý den aspoň desetkrát. Je mi čtyřicet a mám se ráda.“
Katka si utřela slzy. Oklepala se. Musela se sebrat. Na ranní nástup měla být už sbalená tak, aby ji jen odvedli rovnou k výdeji civilu.
„Nástup, nástup, ven z cel, dámy!“ řvala Pavla a davy žen začaly plnit chodbu. Dozorkyně je rovnaly a kontrolovaly.
Katka čekala ještě nějaký výpad Pavly, ale ta si vzala ke kontrole protější stranu patra, kde měla vyhlídnutou novou oběť, která to bude muset, v lepším případě, ještě dva roky vydržet.
Kontrola proběhla a došlo na rozdělování úkolů. Dozorkyně Pavla četla: „Abnerová – úklid chodba A, Blechová – úklid chodba B. Máte to abecedně holky, nemůžete si ztěžovat.
Cígerová, umývárky, záchody. Ty máš smůlu,“ usmála se škodolibě a pokračovala ve čtení. Zaujetí touto prací bylo v jejím obličeji viditelné jak reklama na billboardu.
Seznam čítal asi osmdesát jmen, jejichž majitelky se měly postarat o úklid věznice. „Zbytek textilka, jako obvykle,“ dokončila čtení. Teatrálně zaklapla desky, ale konec ranního rozdělení to ještě nebyl.
I když se jmenovala Kateřina Hladká, nechala si ji až na úplný závěr.
„Hladká Kateřina!“
Pauza.
„V případě, že máte sbaleno, tak...“
Opět pauza. Katka zavřela oči.
„... tak civil, Hladká.“ Konečně. Konečně to řekla. Stalo se to. Po dvanácti letech a třech měsících. Čtyřech tísících čtyři sta sedmdesáti osmi dnech. Prošlo to ranním hlášením, takže je to pravda. Jde domů.
Rozloučila se pohledem s celou, na kterou chtě nechtě přivykla, i s holkama, které se chystaly na další nával vězeňské rutiny, jež se nápadně podobala té venku.: snídaně, práce, oběd, práce, večeře, spánek. Pořád dokola.
„Je ti čtyřicet a máš se ráda,“ odečítala ze rtů Terezy, která za doprovodu dalších dozorkyň mizela směrem k jídelně, a definitivně opouštěla její život.
„Půjdeme?“
„Cože?“
„Nebo snad nechcete?“
„Ne, ne, jasně, že chci.“
Mladá dozorkyně ji provázela chodbami, které tak důvěrně znala, směrem ke kancelářím správy věznice.
„Tady se posaďte,“ instruovala ji mladá svědomitá žabka v uniformě a uzamkla ji v malé místnosti, kde ti šťastnější čekali na vyřízení dokladů, předání osobních věcí a civilního oblečení, ti smutnější na proceduru opačnou.
Netrvalo to dlouho. Všichni nebyli jako dozorkyně Pavla Vránová s nutkavou potřebou mstít se a škodit.
Za chvíli měla jak doklady, tak část hotovosti z vydělaných peněz v továrně, i svoje věci. Dvanáct let staré. Model, ne nepodobný těm, za jaké by se nemusela stydět jakákoli zpěvačka, která prošla hudební stájí estébáka Janečka.
Divila se, že to nesežrali moli. Šaty vypadaly překvapivě dobře. Oblékla se a udělala ze sebe modelku roku 1998. Modelku připravenou okouzlit svět 21. století.
Zámek cvaknul a dveře se otevřely. Dopolední slunce, dostatečně nízké na to, aby se se všemi svými paprsky vecpalo dovnitř, jí vytvořilo zlatý koberec k cestě na svobodu.
„Nashledanou,“ řekla posledním dvěma strážným, kteří dnes drželi službu u dveří.
„To nechcete, paní,“ odpověděl jeden z nich a ona si uvědomila význam toho, co řekla. Otočila se a mlčky zavrtěla hlavou. Opravdu nechce.
Vyšla ven. Nikdo ji nečekal. Vydala se směrem k náměstí a myslela na rodiče. Kateřinu nepřekvapilo, že jí nepřišli naproti. Dali jí už dávno najevo, co si o tom všem, co provedla, myslí. Nevěřili jí a zatratili. Byli přesvědčení, že mají právo moralizovat. Ale mýlili se. Byli to hlavně oni, kdo se na ní podepsali. Oni, kdo se se nedokázali vyrovnat sami se sebou, se svou špatnou výchovou, nezájmem a absolutní absencí lásky, kterou jí zapomněli dávat už od mala.
Byla v podstatě nechtěná. Otec, komunista prospěchář, upíchnutý na teplém místečku podniku zahraničního obchodu, kterého ekonomické výsledky Bolívie zajímaly daleko víc než její prospěch. A matka, stárnoucí herečka, kdysi jdoucí z role do role, dnes jen z večírku na večírek, aby nějakou tu roli dostala. Oba sobci, kteří o její výchovu nejevili zájem. Peněz bylo dost, a tak se vždycky našel někdo, kdo by pohlídal.
Sami nikdy nepochopili, proč se tenkrát nerozhodli pro potrat. Asi prázdné okno v hereččině rozvrhu, která se rozhodla vyzkoušet si roli matky, v domnění, že to snad bude jen na chvilku. Jako ve filmu. Nebylo divu, že Katka hledala lásku jinde. Vyzkoušela všechno a začala brzo: chlast, drogy, chlapi.
Pěkně divoký časy. A čím víc se nořila mimo společenskou úroveň požadovanou jejími rodiči, tím víc se nůžky mezi nimi rozevíraly. A pak se zjevil. Roman. Mělo ji varovat, že to byl jen obyčejný zbohatlík, prachatý snob, co si ji a ještě jednu další najal jako eskortní společnici. Ale nevarovalo. Naopak. Okouzlil ji. A ona jeho. Zjevně mu tenkrát chutnala víc než ta druhá – a na rozdíl od ní – zůstala až do rána. A ránem to kupodivu neskončilo. Doprovod domů, polibky, pozvání na večeři.
Tu noc a to ráno se – kromě semene vpraveného jí na kůži – povedlo Romanovi zasít i jedno semínko pod ní. Semínko důvěry. Pugéty růží, večeře i výlety se začínaly jen hrnout. Vypadalo to až neskutečně růžově.
„Dobrý den, já jsem Roman,“ vtrhnul tenhle pan Dokonalý do života jejího i jejích rodičů. Otec, ekonom, z něj nemohl odtrhnout oči a stárnoucí herečka jakbysmet.
„Toho se drž, to je hotový štěstí,“ říkali jí na střídačku a s ním, jako kdyby ji konečně přijali i oni.
Rok. Tak dlouho idyla vydržela. Tak dlouho vydržel on... přetvařovat se a dělat ze sebe někoho, kým nebyl.
První facka přišla za studenou večeři. A další následovaly. Vždycky pak byly proloženy dny omluv, snídaní do postele, dárečky a ujišťováním, že ji miluje.
Přesto neodešla, nebo možná právě proto. Nevěděla kam a rodičům si stěžovat ani nezkoušela.
„To vydržím a on se změní,“ byly její hlavní argumenty. A tak zůstala.
Zdálo se, že se věci opravdu mění. Roman se zklidnil. Hodně pracoval, chodil domů sice pozdě a někdy vůbec, ale to jí nevadilo. Doma byl aspoň klid a ona se mohla těšit na to, co při jedné z mála nocí, kdy s ním měla sex, zasel.

„Romane, jsem těhotná,“ oznámila mu jednou při večeři, když pocit bezpečí převážil nad pocitem obezřetnosti.
Tehdy ji opět udeřil. Do břicha. Neočekávaně a silně. Tak silně, že spadla a probrala se až po dvaceti minutách. Břicho v jednom ohni, vlasy obalené zvratky, které v bezvědomí vyvrhla. Naštěstí nekrvácela. Roman tam nebyl. Šla se osprchovat a lehnout si. Bude to řešit ráno. Musí. V ložnici se raději zamkla.
Vzbudil ji pocit mokra. Jako malá se počurávala, ale tohle bylo jiné. Krvavé prostěradlo křičelo jasnou zprávu. Rukama si jezdila mezi nohy, jako kdyby chtěla zabránit plodu v předčasné cestě ven.
„Ne, ještě ne. Ne, ne!“
Slzy se mísily s krví a měnily budoucí nový život ve slanou kaši. A měnily i ji.
Z matky, kterou nebude, v bohyni. V bohyni pomsty, která za pět minut ubodá v obývacím pokoji spícího Romana, páchnoucího chlastem a sexem.
„Nebyl jeho čas, nebyl jeho čas, nebyl jeho čas,“ opakovala celou tu dobu, co bodala kuchyňským nožem do jeho těla, které polevovalo v obraně a postupně umdlévalo až do posledního výdechu.

Dětský smích ji vytrhl z přemýšlení. Zjistila, že došla až na náměstí. Malý chlapeček něco žvatlal a ukazoval na ni prstem. Jeho maminka si ji měřila pohledem.
Mám fakt divný hadry, pomyslela si Katka a opětovala capartovi úsměv. Matka i chlapeček mizeli za rohem budovy, kluk jí zamával. Katka se na něj usmála. Nastavila tvář slunci. Vrabčáci skřehotali v keři zlatého deště.
„Je mi čtyřicet a mám se ráda,“ zopakovala si v duchu a vydala se na autobus.

Žádné komentáře:

Okomentovat