![](https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiYV2TPAh8DKB_ir63RDPiN0EVj-CqlUj4J7h88PZcsMnOGyABor64NItgFhF1mHpzC_x-7OOuBZIs_H7V8aYE1DJBS3SvVzxvkN8v3Ubne7HBEP9EQwSFMetwf3scqzSs_gjvGBWz0c_eQ/s320/n%25C3%25A1sil%25C3%25AD.jpg)
Hlava tupě bolela. Její mysl byla zmatená. Chodila bytem sem a tam, od ničeho k ničemu. Malé dcerky, která úpěnlivě plakala, si sotva všimla.
„Co se to včera stalo?“ snaživě si vzpomínala.
Až pohled do zrcadla na její nafialovělou tvář jí připomněl včerejší noc. V hlavě jí bleskla nejistá vzpomínka na křik a bolest… a na jeho běsnící tvář, které se tolik bála a kterou tolik milovala.
Když v tom někdo zazvonil.
„Zlato, jsem doma, otevři!“
S rozbušeným srdcem, nadšením i děsem, běžela ke dveřím. Tak jako každý den.