29. září 2019

Něco mezi „strašně těžkým a strašně hezkým“ - napsala Hana Kavalová


Jdu si svou cestičkou mezi stromy.
Míjím ruch velkoměsta, příměstské domy. 

Tiše vcházím do ticha slepé ulice.
Bez bílé hůlky, bez asistenčního psa.
Divná pozice.

Jsem v rozpacích.

Před sebou slyším smích.
Za sebou mráz.
V sobě, v tobě, v nás.



Jsem na vážkách.
Srdce v otáčkách.
Tep rychlejší než v knihách o zdravovědě.
Vsedě-vleže.

Hladím Tvou tvář a utápím se v očích.
Nechápu. Vždyť vždy zle bylo mi na kolotočích.

Najednou – změna.
Přede mnou nepopsaná stěna.

Ani graffiti nenašli odvahu.
Vykreslit naší povahu.
Naší bolest, touhu, naději.
Snad…. Později.

Slyším zvuk kamery, jak odvíjí se film.
Ptám se: „Co s tím?“
Není snad mou vinou,
že vše nechávám jen tak plynout.

Plynout po proudu řeky života.
V davu lidí samota.

„Ale možná“… tiše si šeptá ta zvláštní dáma
„nemusím být sama?“

„Ale  možná“ …
tiše si šeptá ten zvláštní gentleman
„nemusím býti sám?“

Schválně nechávám otevřené desky.
Osude kouzelně těžký, třeba dokážeš být i hezký.

Žádné komentáře:

Okomentovat