7. srpna 2019

Zmoklé štěstí - napsala Kateřina Hovadíková

Mhouřím oči, ale přes provazy deště skoro nic nevidím. Slyším kňučení. Jdu k místu, odkud slyším zvuky. Spatřím promočenou krabici. Celá se celá klepe.
Přikrčím se a chvilku poslouchám. Zase to kňučení.
Krabici otevřu, zatajím dech a srdce mi poskočí. Vidím malé černé stvoření s vrtícím ocáskem a očima jako dva korálky. Vytahuji ho z krabice a prohlížím si, jestli neuvidím nějaké zranění. Zblízka je poznat, jak je štěně vystrašené a unavené.

Vyndám z kabelky šátek, zabalím ho. Hlazením mu tvořím trošku tepla. Během cesty domů přemýšlím, jak se bude pejsek jmenovat a kde bude mít pelíšek. Jsem celá nedočkavá, až ho ukážu doma.
Už vím, bude se jmenovat Žolík.
Déšť pomalu ustává a já konečně vcházím do tepla. Na chodbě stojí brácha a dívá se na mě, jako bych byla strašidlo.
Asi tak i vypadám, ale s úsměvem od ucha k uchu mu povídám: „Tohle je Žolík a bude tu s námi bydlet“.

Žádné komentáře:

Okomentovat