10. srpna 2019

Sedm bratrů - napsala Ivana Výborná

Třem lvicím se narodilo osm lvíčat. Sedm kluků a jedna holka. Kdyby se lvíčata byla narodila v Africe, jejich život by se odvíjel po lvím způsobu. Ale protože se narodila v cirkuse, už ve stáří tří týdnů začal jejich výcvik. Slavný dontér, budiž mu to přičteno k dobru, nikdy při jejich výuce nepoužíval bič, nikdy neměl v ruce hůl a odměňoval poslušnost těch malých klubíček jen kousky syrového masa, které vytahoval z tašky upevněné na boku.
Nejprve začal tím, že každé lvíče pojmenoval.
Pak postavil do manéže tlusté špalky a naučil lvíčky vracet se na místo a pamatovat si, který špalek je čí.
Sedmi lvím klukům se hra líbila a poslouchali na slovo. Jejich sestra ale měla s autoritou očividně problém. Byla věčně mrzutá, na kluky vrčela nebo ležela v koutě a výcvik ignorovala. Někdy svým bratrům i trochu pocuchala fasádu.
Při dennodenním cvičení tak uplynul rok. Ze lvíčat vyrostli krásní, silní lvi a své cirkusové číslo zvládali perfektně. I lvice si nakonec dala říci a společné vystoupení nekazila. Lvi se chovali přátelsky jako kočky domácí a když při posledním čísle leželi nepohnutě vedle sebe a dontér se po nich válel zleva doprava a zase zpátky, leckdo by si je byl spletl s velikými plyšovými hračkami.
Bohužel, neštěstí nechodí po horách, ale po lvech. Lvice jednou ráno dávala najevo svou rozmrzelost více než jindy. Vrčela na své bratry a sekala po nich tlapami. Na jednoho lva, co u ní stál nejblíže, se nečekaně vrhla a kousla ho do nohy. Lev bolestí a překvapením zařval. V tom okamžiku se sedm lvů semklo v jeden útočný šik. Jako na povel všichni unisono mohutným skokem seskočili ze svých špalků a za strašného řevu se vrhli na svou sestru. Zaútočili na ni s takovou krutostí, že si možná nestačila uvědomit, co se děje. Ve vteřině jí prokousli šíji, rozsápali její medový kožich a tělo rozervali na kusy. Celá manéž se utápěla v krvi. Lvi útočili i na cáry masa, roztahané po zemi. Prali se o ně, přenášeli je z místa na místo a svou zuřivost nedokázali zkrotit. Zdivočelé šelmy s rozevřenými mordami a odhalenými tesáky běhaly po manéži a řvaly silou sta decibelů.
Dontér se hrůzou nemohl pohnout. Strnul uprostřed šílících, zkrvavených šelem, bez biče, bez hole, bez jakékoli jiné, nejlépe palné zbraně, s kterou by se možná ubránil. Tušil, že nadešla jeho poslední hodina, řekl si tedy „Děj se vůle Páně,“ zavřel oči a ve strachu očekával krutou smrt. Věděl, že zanedlouho se na podlaze manéže jeho krev smísí s krví mladé lvice.
Po chvíli, která mohla trvat pět minut nebo taky pět hodin, si uvědomil, že se lvi ztišili, neslyšel jejich řev, ani temné mručení a neslyšel ani smrtící tanec jejich drápů, drásajících beton. Pomalu oči otevřel a viděl, jak lvi sedí v naučených pozicích každý na svém špalku a upírají na něho své žluté, ještě žhnoucí oči, v očekávání pochvaly v podobě kousku syrového masa, vytaženého z tašky na boku.

Žádné komentáře:

Okomentovat