29. srpna 2019

Pověst o dvou klucích, starých schodech a velkém závodě - napsal Vojtěch Černý

Po starých zámeckých schodech letí dva kluci. Na zádech batohy a na ramenou houslové futrály. Nevšímají si davu, který v jednolitém posvátném opojení kulturou a historií stoupá vzhůru či nasycen a napojen klesá jejich směrem. Vyhýbají se shlukům rozložitých těl, ale nijak šetrně. Spíš jako když lyžař projíždí branku. Obtočí se těsně kolem nohy, aby se vyhnuli přímému střetu, ale přitom neztratili svou rychlost. Dav reaguje někdy se smíchem a sympatiemi, někdy pedantsky zdviženým obočím, někdy vyloženě zlostnými výkřiky. Dole se udýchaně zastaví.
„Víš, kolik bylo těch schodů?“
„Nevím.“
„Sto dvacet jedna.“
„Tys je stihnul při tom běhu ještě počítat?“
„Ne, ale vím to. Protože to počítali Péťa s Lukáškem v tý pověsti.“

„V jaký pověsti?“ Z udýchaného obličeje rázem vystupují dvě oči dychtivé po senzaci.
„To mi vyprávěla máma. Asi chtěla, abysme si tady dole dali pozor a nevletěli pod auto jako oni.“
„Týjo, oni vlítli pod auto? A oba?“
„No, oba. Tak to máma povídala. Asi mi tím chtěla něco naznačit. Dospělí pořád něco naznačujou, místo aby to řekli pořádně.“
„No a jak to teda bylo?“
„Máma říkala, že to byli dva kluci, který se jmenovali Péťa a Lukášek. Péťovi bylo pět, Lukáškovi tři a bydleli na Pohořelci vedle lékárny, tam, co je teď restaurace. Péťa, to už byl velkej rozumbrada, kterej se připravoval, že půjde příští rok do školy, a Lukášek zas mohl na svým bráchovi oči nechat a chtěl ho ve všem napodobovat. No a ten den měli jet na návštěvu k babičce a jejich maminka se rozhodla, že by se předtím měli trochu projít na vzduchu, než se pohodlně usadí na gauč a začnou do sebe cpát dobroty, který má pro ně babička vždycky připravený v kredenci. A tak řekla, že nepojedou tramvají, ale sejdou to na metro přes Hrad po schodech.“ „Jako tady po těch,“ chtěl se druhý ujistit, že se v příběhu orientuje.
„Jo, jako tady po těch. No a když přešli druhý nádvoří a kolem katedrály a jiřskýho kláštera, tam, co se cesta začíná svažovat, tak tam se Péťa rozeběh. A Lukášek za ním. Jejich máma se je chvíli snažila stíhat, ale měla v ruce velkou tašku se sklenicema naloženejch okurek, který chtěla u babičky nechat, takže nemohla běžet dost rychle.No a Péťu přitom napadlo, že ty schody zároveň taky spočítá. Ono ho to prej dost bavilo, všechno počítat. Takže jak běžel dolů, nahlas vyvolával: „Jedna, dvě, tři, čtyři…“ Cizinci se narychlo rozestupovali a říkali ty legrační slova, co cizinci říkaj, když do nich omylem strčíš. Já si je nepamatuju, ale máma řikala něco, co znělo jako atancjon a forsichtjungs.“
„Forzichťunk, to by mohlo bejt, to jsem taky dneska slyšel.“
„Takže Péťa doběh až dolů a Lukášek v závěsu za nim. Péťa byl sice rychlejší, ale Lukášek díky svojí menší postavě se zase dokázal líp proplejtat davem, takže ještě na posledním schodě byli zároveň. No a jak každej z nich chtěl vyhrát, tak běželi dál a nevšimli si, že po chodníku jede černej superb.“
„A ten je jako přejel?“
„Ne, ten řidič zabrzdil, vystoupil a dal jim každýmu zmrzlinu! To se ví, že je přejel. Von jak měl ty zatmavený skla, tak je přes ně neviděl. To teda máma neříkala, ale podle mě je to na tuty.“
„A to je jako konec?“
„Ne, to ještě není konec. Říkal jsem, že je to pověst a v každý správný pověsti musej bejt duchové.“
„Takže se z nich stali duchové, co strašej turisty!“
„Ale vůbec ne. Máma to říkala tak, že když se jejich duše dostaly do nebe, tak že byli hrozně smutný, že už se nikdy tak neproběhnou. A tak Pánbůh řek: Dobře, tak si na tý zemi zůstaňte, abyste si mohli běhat po těch svejch schodech. Takže od tý doby tady běhaj a vrážej do turistů, co choděj moc roztažený a nekoukaj, jestli náhodou nejde někdo proti nim. A teď už pojď, nebo nás učitel přerazí.“

Žádné komentáře:

Okomentovat