23. srpna 2019

Jindříšek – napsala Jana Faitová

„Mamá, mamá, mamá!!!” ozývá se uši rvoucí křik z budky označené jako autobusová zastávka, ke které se blížím. Buď někomu ve zmíněné stavbě trhají hlavu zaživa, nebo matčina pádná paže dopadá na čísi zadnici. Po zamžourání do šera a prozkoumání místa činu vidím na lavici sedět baculatou ženu s krásnou jižanskou tváří. Mojí mužskou polovinou mozku si pomyslím, že bude stát za hřích ještě v domově důchodců, a zkoumám dál. Po klíně se jí plazí řvoucí klučina s kšiltovkou na hlavě. Na jeho druhém konci chybí jeden sandál, ten už asi boj vzdal. Chlapec, jmenovaný maminkou Jindříšek, se snaží mamince rozvázat – no, rozvázat - spíš přervat tkaničku chabě držící obrovský obsah výstřihu. Všichni čekající na autobus jsou svědky urputného mače.
Přerostlý kojenec se vehementně domáhá svého. Podařilo se. Slastné zamlaskání a ztichnutí řevu nám oznamuje, že klučina vyhrál. Kam se teď hrabe vepřo zelo se šesti. Maminka klopí oči a oba omlouvá, že to tak mají zvykem jen doma a že je to nejlepší lék na zklidnění jejího zvířátka. Podezřívám ji, že tyhle chvilky klidu ordinuje ráda hlavně sobě, Jindříšek je pěkný divoch. Rozhlížím se a vidím, že v budce sedí jen samé ženy. Vypadají zasněně, každé z nich se vybavila nějaká vzpomínka, možná příběh. Každá by mohla promluvit, ale je ticho jako v kostele. Honí se mi hlavou mnoho myšlenek. Od dětského vtipu, kdy jede kojící běloška a černoška v jednom kupé a to bílé dítě se domáhá kakaa od naproti, až po obrázek kojící Panny Marie, kterou jsem nedávno vyfotila už v zapomenuté kapli.
Myslím na to, že jsem tohle kouzelné spojení se svou matkou neokusila a při myšlence, že i moje děti přišly zkrátka, mi chtějí oči pustit slzu a rozmazat stíny. Smutek však v okamžiku střídá úsměv a cukání koutků při myšlence na snachu Martinu, která je v tomto směru úžasná. Dopřává sobě a svému synkovi Jonášovi už 18 měsíců několikrát denně hlubokou meditaci se splynutím pohledů i duší. Nepřestává mě to při jejich pozorování fascinovat a dojímat.
Jindříšek dopil, otevřel oči doširoka a překontroloval, zda nechal dostatečné otisky svých dlaní a prstů. Usmál se sladce na mámu, pak ještě na nás kolem, našel si pod lavicí druhou botu a odběhl vyhlížet s dalšími mladšími předškoláky autobus.
(Jak mi prozradila jeho vedle sedící teta, Jindříškovi budou už brzy čtyři roky).

Žádné komentáře:

Okomentovat