24. srpna 2019

Dýchej - napsal Yakeen

Byl smířen s tím, že jeho život končí. Díval se před sebe do údolí. Viděl v dálce, jak se občasné keře mění ve stromy a ty pak v les. Jenže v té dálce už nebyly zelené, ale modré. Dálka sama zírala černotou. Dálka všechno mění, napadlo ho. Chodidly se opíral o zem, ale nebyla mu zima. Z části za to mohla ztvrdlá kůže a z části jeho horečka. Mělký dech se mu krátil. Po tvářích mu stékaly slzy. Už v nich nebyl vztek, ani zoufalství. Umíral. Plakal dojetím a díky. Byl to silný život a on se loučil. Někde zblízka i zdáli současně se ozval hlas, který ho vždy provázel. S láskou spíš nabízel, než radil: „Dýchej, dýchej." Ale on se rozhodl, že tentokrát ho už neposlechne.

Ten hlas s ním byl od nepaměti. Pomáhal mu překonávat ty nejtěžší okamžiky v životě. Byl s ním, i když přicházel na svět. Po strašném boji a utrpení, uprostřed moře krve, konečně ženy oddělily jeho tělíčko od těla matky, která už nedýchala. Nedýchal prý ani on. Ale pak, po dlouhé době, nasál vzduch a spustil křik. Křičel vztekem na osud, který mu vzal matku, řval nad tou nespravedlností a jeho hlas se odrážel od vysokých hor.
Když byl větší a nechával si tenhle příběh od táty vyprávět, zdálo se mu, že si pamatuje, jak tenkrát po všem tom boji ležel vyčerpaný, víc mrtvý než živý, a jak poprvé slyšel ten hlas: „Dýchej, dýchej."
Byl rád, že poslechl. Společná bolest je s tátou spojila. Vyrůstal s ním, v jeho chápavé laskavosti. Táta ho naučil všechno, co uměl, a pak mu dal i požehnání, když potřeboval odejít a naučit se to ostatní.
Starý muž teď vzpomíná a po tváři mu tečou slzy. Zašeptá: „Alavida abba." Tak na tátu volal tenkrát, když se za ním otočil, aby mu naposledy zamával. Jenže tenkrát plakal táta. Odcházel od něj a nevěděl, že to bude na tak dlouho.
Scházel do údolí a lidí přibývalo. Obdivoval velká města. Tisíce lidí, nové vůně a barvy. Často pro poutníka z dalekých hor měli hrstku rýže nebo čapátí, ale ne vždy na něj byli hodní. Když pracoval jako nosič v přístavu a zpupný chlap mu odmítl zaplatit, nenechal si to líbit. Jak mohl vědět, že se odvaha trestá? Těch, co ho byli ochotni za pár paisů zkrotit, bylo mnoho. Rozdal spoustu ran. než ho dostali na zem. Když na něm leželi a on přestal mít sílu bojovat, znovu se ozval ten hlas: „Dýchej, dýchej." Poslechl, dál se zmítal a možná i proto se dočkal záchrany od kapitána lodi, kterou nakládal. Silou svého postavení a hlasu rozehnal pohůnky a vzal ho s sebou. Jak mohl odmítnout? A chtěl vůbec?
Odjížděl z pevniny, kde daleko v horách žil jeho "abba", a objevoval nové a tak jiné světy. Na březích vzdálených ostrovů rostly nevídané stromy a žili nazí lidé, kteří byli mnohem tmavší, než on sám. Topil se, když zachraňoval přítele, zažil přepadení piráty. V oblasti, kde padal sníh potkal namyšlené lidi, co odporně páchli a uctívali mučení, ale vždy, když trpěl a myslel, že nemůže dál, slyšel: „Dýchej, dýchej." Na své pouti tak viděl lidi nejen černé, ale i žluté a bílé a všelijaká jejich obydlí a zvyky. Těšil se, až o tom jednou bude doma vyprávět.
Když mu pak po letech dovolil Osud znovu navštívit přístav, ze kterého vyplul, byl již dávno dospělým mužem a neváhal. Opustil loď jako ten, kdo došel tak daleko, že viděl vše, co chtěl. Vypravil se domů.
Šel mnoho dní, než hory začaly zvedat obzor. A ještě další, než byly tak blízko, aby do nich mohl vstoupit, a pak už jen pár a byl v údolí, ve kterém vyrostl. S dojetím si představoval, jak bude vypadat jeho "abba". Bude vrásčitý a drobný? Bude o něj pečovat a když bude třeba, nosit ho v náručí, tak jako kdysi on jeho? Šel dál, byl dospělý, mluvil několika jazyky a mnoho toho viděl. Setkal se s mnohou lidskou bídou a bolestí a mnoho jí sám okusil. Možná, že to mu pomohlo přežít, když našel vypálené zbytky svojí vesnice. Křičel znovu bolestí a vztekem. Brečel lítostí a zoufalstvím, že tu nebyl a nemohl pomoct. Hory znovu po létech odrážely jeho hlas. Řval tak, že zůstal ležet bez dechu, a jen neochotně poslechl strážný hlas, který spíš nabízel než radil: „Dýchej, dýchej."
Od trosek světa se už dalo jít jen k sobě. V klášteře nad údolím mu rozuměli. Už všechno viděl, a už i zažil všechno z toho, co mu mohl nabídnout svět jevů. Teď potřeboval najít mír, sám sebe a to, co je v něm věčné.
Laskavý starý mnich vypadal, že o tom něco ví. Nechal ho pracovat tak dlouho, až poznal omezenost konání. Nechal ho tak dlouho v tichosti, až v ní rozeznal hudbu. Zahrnul ho takovým soucitem, až v sobě znovu objevil lásku, a pak mu pomalu umíral v náručí, aby on mohl objevit svůj vlastní soucit. Nakonec mu s úsměvem ukázal samotnou smrt. Teď už opravdu věděl všechno a když byla řada na něm, mohl jít. Byl smířen s tím, že jeho život končí. Díval se před sebe do údolí. Viděl v dálce, jak se občasné keře mění ve stromy a ty pak v les. Jenže v té dálce už nebyly zelené, ale modré. Dálka sama zírala černotou. A do té dálky odešel i on. Už dál nedýchal.
Po nějaké době si začal uvědomovat, kde je. Ležel v meditační místnosti a slyšel tichou hudbu. Pak ucítil na rameni ruku toho, kdo vedl holotropní dýchání.
„Vítám tě zpátky, Martine. Jak se cítíš?" V jeho hlase byla laskavost a důvěra v Martina i proces. Proto jí měl i Martin k němu.
„Prožil jsem celý život. Lecčemu teď rozumím. Ach Bože!" vypravil Martin ze sebe mezi vzlyky. „Cítím se tak bolestně šťastný."
Jeho mokrý úsměv už ale byl z tohohle života. Facilitátor si toho všiml, stiskl mu ruku a nechal ho odpočívat. Šel se postarat o ostatní poutníky vnitřních světů. Martinův sitter upravil rozházené pokrývky a nabízel mu kapesníky.
Když se ptal: „Potřebuješ ještě něco?", Martin poznal ten hlas, který mu říkal: „Dýchej, dýchej."
„Ne, děkuju. Děkuju za všechno," a nechával slzy, ať si tečou.
Naslouchal ozvěně příběhu uvnitř sebe. Už chápal proč, když prvně přijel do Indie, zažíval větší pocit domova než kdykoliv před tím. Už rozuměl své lásce k Himálaji, svému štěstí, které zažívá na cestách a nalezl i pochopení k bolesti, kterou mu přinášejí návraty.
Tím dýcháním Martin porozuměl sám sobě o trochu víc.

yakovo.blog.cz

Žádné komentáře:

Okomentovat