22. srpna 2019

Delikatesy ománského ostrova Masíra - napsal Miroslav Tichý

Modrá nade mnou, modrá přede mnou, modrá za mnou. A taky žlutá pode mnou, žlutá přede mnou, žlutá za mnou. Tak, takhle nějak vypadá ostrov Masíra. Asi by se ta kapitola dala už ukončit, ale teď vážněji.
Jižní cíp ostrova je zkrátka placka se střídavě žlutým a tmavým pískem, obklopená takovým tím mořem, co znáte z reklamy, a jako bonus se nad tím vším vypíná maják.
A první, co takhle člověk zažije na takovýmhle ostrově 6500 kilometrů od domova, je to, že si jde po ránu zaběhat a úplně první lidi, co na něm potká, jsou Češi.

„Já z Prahy.“
„My z Budějovic.“
Vím, že potkat někde Čechy není už zase taková vzácnost, ale věřte, že na jižním cípu ománského ostrova Masíra, stále ano. Snad postačí, když napíšu, že po zbytek dne jsme potkali už jen 6 rybářů, jednoho Amira a dva jeho kamarády.
No, tolik k zážitku po ránu běhajícího kamaráda Jardy.
Ostrov Masíra byl pro nás v podstatě aklimatizační prostor. Po dlouhé self-drive cestě jsme měli tento den věnovat relaxu, šnorchlování a zábavě. A od rána jsme tak také činili.
Má drahá choť, která nikdy předtím nešnorchlovala, si samozřejmě hned na první ponoření vybrala setkání s rejnokem. To je zvíře, které má oči navrch hlavy, stejně jako měla tehdy moje drahá polovička.
I ostatní se porůznu nořili do hloubek v zátočinách pozorujíc podmořský cvrkot. Den ubíhal líně, tak jak měl, bez známek očekávaných dramat. Kolem poledního dorazil Amir. A opět již v dresu Sparty Praha.
„Jedeme na návštěvu,“ oznámil a už nás strkal na korbu své toyoty.
„A prosím tě, kam?“ ptali jsme se ho, když všude,
kam až naše oči dohlédly, spatřily jen písek, moře a nějaká poházená prkna.
„Cottage, cottage, visit,“ zahlásil. Bylo nám to jedno. Měli jsme dovolenou. Tak ať se někdo postará. A Amir se staral.
Jižní Masíra je totiž plný podivných objektů, kterým místní říkají chaty. Podobají se spíš vzájemně opřeným prknům než reálným domům. Jsou to takové kalící kůlny. Neplést s kálícími. A v jedné takové kůlně, alias chatě, jsme se naskládali na všudypřítomný koberec, abychom okusili místní kávu. Byl jsem zvědavý. Kafe mám rád a i když jsem čekal, že to nebude ten náš klasický český turek, bylo to trochu zklamání. Chuť byla, kulantně řečeno, hnusná. A tak, i když nám Amirův kamarád nabízel další a další moka šálky, už jsme je jen s díky odmítali. Taky i proto, že už jsme byli natěšení na hlavní a jedinou plánovanou aktivitu dne. Lov langust.
Amir se nás ujal jako rozený langustový bijec. Rozdal lovící háky a dával školení, jak zvíře polapit.
„Hele bude zalezlá po šutrem, ale poznáš ji. Samá ruka, samá noha, vousy. Musíš k ní připlavat zezadu a ten hák ji zasunout pod ten krunýř na zádech. Tam je to měkký a když to trefíš, tak ti z toho neuteče.“
Vybaveni touto radou, s podivnými, zahnutými a ostrými háky, nás Amir rozvrstvil po dvou, po pobřeží.
Sandály, hák, šnorchl a jde se na to. Nořím se do mělkých vod a hledám zástupy čekajících langust, lačnících po tom, nechat se chytit. Nikde nic. Nevěším hlavu, naopak. Ostřím zrak a po pěti minutách houpání ve vlnách s hlavou pod hladinou, spatřuji velkou bílou rybu. Mrtvou.
Chvíli se v ní štourám hákem na langusty a snažím se jí ho zastrčit za ploutev. Asi po pěti minutách se mi to konečně daří. Mám radost. Vystrkuju hlavu a chci se pochlubit Honzovi, se kterým jsem ve dvojici. Nevidím břeh.
„Cože?“ říkám si nahlas. „Tý vole to není možný!“
Mám pravdu není, byla to jenom vlna. Vlna, která se přeze mě převalila. Ne nějak silně. Naopak, velmi jemně mě zhoupla a vydala se ke břehu. Viděl jsem jen její zadní část, to jak se na ní tvoří hřeben, jak roluje a přepadává na hladinu. Vodní stěna opadla a odhalila mi neúprosný fakt. Fakt, že jsem se za 10 minut čučení pod hladinu vzdálil od břehu na dobrých 300 metrů.
„Kurva, kurva, kurva!!!“
Poznámka: toto není nějaké spisovatelské kurva. Tohle kurva, jsem si tam opravdu říkal.
O pomoc, jsem tenkrát nevolal, ale daleko jsem k tomu neměl. Začal jsem plavat ke břehu. Ty tam byly poučky o zachování klidu a o plavání podél břehu do té doby, než tě proud pustí. Strach převzal vládu. Rychle ke břehu a rovnou za nosem!
Slaná voda mi rozlepovala pásky sandálů a hák mi bránil v pořádných tempech. Přesto jsem je zatím neodhodil. Podivné lpění na materiálu, když jde o kejhák. Stylem, který se rozhodně nedal označit jako plavecký, jsem se neblížil k břehu. Ano správně, neblížil.
Tři minuty, pět minut, sedm. Sedm minut plavání v bazénu s protiproudem.
Viděl jsem kamaráda Honzu, jak se kouká mým směrem. Zřejmě taky vyhodnotil, že je něco špatně. Už, už jsem se chystal na zavolání poctivého POMÓC, ale v ten moment se Honza i břeh o trochu zvětšil. „Já se přibližuju. Panebože, přibližuju.“
Zvýšil jsem tempo. Moře zdivočelo, ale to jsem se jen dostal do místa, kde vlny začínaly rolovat a nabírat na síle. Už jsem nebyl za nimi, ale na nich. Sice ještě furt dost daleko, ale s optimistickými vyhlídkami. O dalších 10 minut později, jsem se drápal na břeh.
„Tý vole, tos byl docela daleko,“ uvítal mě Honza. „Chytils něco?“
Řekl bych, že jo - život, honilo se mi tenkrát hlavou, ale odpověděl jsem, po pravdě, že chcíplou rybu.
„A ty?“
Zavrtěl hlavou, tak jako všichni ostatní, včetně Amira. Ten prý sice jednu langustu viděl, ale kdo ví. Třeba v Ománu ty potvory vůbec nejsou. Ten den to zkrátka langusty vyhrály na plný čáře.
Ale, to by nebyl Amir, náš průvodce, kamarád a člověk, co má pod palcem snad půlku Ománu, aby to tak nechal. Jedeme džípem rovnou do malé rybářské osady, kde akorát vytahují na břeh velkou pramici.
Kupuje dvanáct ryb.
„V sedm támhle,“ ukazuje nám kus dřevěné boudy na horizontu a s tím nás opouští. Na chvíli se uklízíme do našeho útočiště, abychom se vzpamatovali z neúspěšného langustího lovu, ale na místě jsme přesně. Hlad řídí náš čas na vteřinu.
„Amire ty topíš tím domem?“ ptá se Lukáš a Amir přitakává. Bere pár dřev, co předtím tvořily část plotu a přikládá je na již hořící vatru, k žhnoucím uhlíkům. Základ pro grilování po Ománsku je hotov. Jeho kamarád se věnuje přípravě ryb. Jedním nožem, je zbavuje ploutví, vnitřností a některé z nich i šupin. Žádná složitost. Žádná přehnaná gastronomie. Udivuje mě, že si neušpiní svůj dišdaš (ománské mužské ošacení). Ruce od krve, přesto elegán. Dává ryby na pletivo nad ohništěm, kde už mezitím nad plameny převzaly vládu žhavé uhlíky.
Sedíme a čekání si krátíme všelijakým tím plkáním. Amir se zmiňuje, že by se mělo rapidně ochladit. Asi o dvacet. Po dnešní skoro čtyřicítce to kvitujeme s povděkem, ale stejně mu moc nevěříme.
„To zas bude něco jako s těma langustama,“ poznamenává Roman. „Já bych se toho nebál.“
Ryby se pečou, provoňují okolí a nedlouho na to, oblažují i naše chuťové buňky. Asi nemá cenu psát o tom, jaká delikatesa to byla. Spokojme se s konstatováním, že tohle v LIDLU fakt nekoupíte.
S mastnými hubičkami a plnými žaludky se odebíráme spát. Omán je zatím, jedno velký obžerství, plavecký trénink a taky jedna velká změna počasí.
Amir se nemýlil.
Ranních 15 stupňů, písečná bouře a vítr o síle vichřice nás vyvádí z omylu. Nespíme. Nikdo. Sedm lidí skládá jeden stan, aby nezmizel kilometry daleko ve větru. Pomáháme si. Přežíváme do rána v autech. Je neuvěřitelná kosa. Další válení na Masíru se ruší. Jedeme zpět do Ras Hilfu, ale zjišťujeme, že trajekty na pobřeží nejezdí. Jenom jednou denně katamarán, ale ten bude natřískanej.
Je to sice už obehraná písnička, ale na scénu vstupuje opět Amir. U synovce, který prodává lístky u společnosti, která katamarán provozuje, zařizuje místa pro 12 lidí a 3 auta. Jsme jedni z mála lidí, kteří se ten den z ostrova dostanou.
Díky Amirovi, jeho nekonečnému příbuzenstvu i laskavosti místních se tak itinerář měnit nemusí. Stihneme všechno. Jsme stále teprve na začátku.
Na naše zvědavé kroky, se tak stále můžou těšit města jako Muscat a Salalah, hrad Jabreen, Balcony walk alias Ománský Grand kaňon, poloostrov Musandam i slavné Wádí Shab.
A na motory našich aut, asi 3000 kilometrů, abychom mohli všechnu tuhle nádheru vidět. 

Žádné komentáře:

Okomentovat