„Máš dost vody?“
„Mám.“
„Dneska jí budeme potřebovat.“
To není rozhovor mezi dobrovolnými ani mezi profesionálními hasiči, ale mezi turisty, kteří se obávají dnešního sluníčka.
Každá středa patří v Benešově pro partu 20 – 30 lidí turistickým vycházkám. Dnes pojedeme autobusem do Štěchovic.
Vylezli jsme ve Štěchovicích z autobusu, slunce už bylo v plné síle a nemilosrdně pálilo. Teploměr ukazoval nejméně 32°C.
Ze Štěchovic jsme šlapali do kopce kolem elektrárny na značenou turistickou cestu – Značenou.
To je první trasa vyznačená Klubem českých turistů kolem roku 1860 a také prochází nejstarší trampskou osadou – Ztracenkou.
Po několika kilometrech stoupání se stezka začala zařezávat do pravé strany skal, které se tyčí nad řekou. A tady se nám otvíraly nádherné výhledy na Vltavu a protější skalnatý břeh. Pod námi byl kdysi čarokrásný kraj Svatojánských proudů. Už v roce 1865 to bylo velmi oblíbené místo výletníků z Prahy, kdy zahájila Pražská společnost pro paroplavbu pravidelnou lodní dopravu.
Svatojánské proudy zanikly stavbou Slapské přehrady. Dnes jsou nad hladinou řeky ve skále vybudované úzké chodníčky, skalní průlezy a tam, kde je nebezpečný sráz, jsou řetězy a zábradlí. Nádherné vyhlídky a výběžky vybíhají téměř nad řeku. Pohled z ptačí perspektivy ukazuje řeku a skály v celé své kráse.
Když už jsme se blížili k Slapské přehradě a cíl byl na dosah, všichni jsme se těšili na jedno orosené. Jenomže jsme ještě museli překonat nepředpokládanou překážku – schody.
No schody. Tyhle byly hrozné. Zvedneš hlavu a nevidíš konec.
První várku asi třiceti schodů jsme vylezli poměrně svižně s tím, že pak už to bude dobrý. Houby. Nic nebylo dobrý. Bylo to takové mezipatro mezi dalšími třicet nebo spíš padesáti schody před námi.
„Hergot, to jsem nečekal, tolik schodů.“
Další a další schody a schody. Zdálo se, že vedou do nebe. Neustále stoupaly výš a výš. Později se však ale ukázalo, že to byly spíš schody do pekla.
Přímo proti nim byla vidět hospoda, což bylo dobrý. Srdce nám málem vyskočilo z těla. Těšili jsme se, že konečně si dáme to zasloužené orosené pivečko. Únava spadla, síla se vrátila. Jenže čím blíž jsme byli u hospody, tím víc to vypadalo, že bude zavřená. Před hospodou bylo ticho jak před bouří. Prostě naše obavy se potvrdily.
„Nevadí. Půjdeme do staré trampské hospody U Taterů.“
Na plotě visela cedule se šipkou. Hospoda u Taterů 800 m.
„Na internetu mají napsáno, že dnes je u Taterů otevřeno.“
Hurá!!!
Samozřejmě pokračujeme zase do kopce. Je to kopec strmější než na Sněžku. Jak jinak. Nic není zadarmo. Asfalt a slunce se na nás na všechny poutníky a vysušené nešťastníky podepsalo.
Slunce svítí a svítí.
S vidinou studeného, oroseného půllitru dál postupujeme zmíněných 800 metrů. Kousek před cílem, před vytouženou hospodou nás zbědované viděla nějaká místní paní a museli jsme si od ní vyslechnou téměř ortel smrti.
„Jestli jdete k Taterům, dnes mají zavřeno.“
Poskládali jsme se před hospodou do stínu a odpočívali. Někdo zjišťoval na telefonu, že bychom ještě mohli stihnout autobus a pivo si dát v nějakém jiném městě.
Tak jsme sebrali poslední síly a chtěl bych napsat, že jsme seběhli kvapem dolů, ale byl to spíše pochod za všechny prachy. Šli jsme tempem „běž jak můžeš“ co noha nohu mine.
Nakonec jsme si v jízdním řádu na zastávce autobusu přečetli přesný čas odjezdu, a konstatovali jsme, že nám autobus frnknul asi před deseti minutami.
Odevzdaně jsme si sedli před zavřenou hospodu u schodů a čekali na další autobus.
Mezitím se na zastávce začali hromadit další turisté podobného ražení jako my. Tím myslím, že používali slevy 65+ a bylo jich ještě víc, než bylo nás.
Oknem ze zavřené hospody nás viděl majitel, a tak ji honem otevřel, abychom mu neutekli dřív, než nám pojede autobus. Kšeft je kšeft a otvírací doba musí jít stranou.
Konečně jsme se všichni odměnili tím, co se nám už zjevovalo jako fata morgana. Někdo jedno, někdo dvě orosená vychlazená pivečka. Chutnalo skvěle.
Češi vědí, jak chutná žízeň, a proto je české pivo tak lahodné. Pomazlili jsme se s posledním půllitrem a šli na autobus.
Celkem jsme ušli asi 12 km a výlet bych hodnotil na velikou jedničku s hvězdičkou. Jedničku bych dal za krásnou cestu a hvězdičku za to pivo.
