24. července 2019

V jeskyni - napsala Ivana Výborná

Je horký den. Kráčím ze samoty do vesnické hospody kolem mohutných skalních převisů, které před deštěm chrání trampská písečná lůžka, ohniště a březovou poličku s očouzeným nádobím.
Zaběhnu se podívat na kolmé skalní útvary, zvané Hraběnka, Komorná, Esmeralda, Kardinál, i na další kamenné věže, stejně přiléhavě nazvané.
Na tyhle bílé, vysoké a kolmé skály bych dnes už těžko vylezla a protáhla se na jejich vrchol uzoučkou průrvou. Byly ale doby, kdy to problém nebyl, a tak se nahoře, v malém sešitku neprodyšně uzavřeném v plechovce, najde i jméno mé a dávné datum, kdy se mi výstup podařil.
Kráčím přes sluncem zalité louky a stráně, vstupuji do šerého příšeří jehličnatého lesa, míjím úzké temné rokle, jdu nahoru a dolů, jak cestička poroučí. Konečně docházím k masivním skalám, co z temného lesa jako bílé komíny ční k nebi. Skály se nazývají Včelí úly, neboť připomínají obří včelí plástev s tisícem malých otvůrků.
Vysoko nahoře se černá vstup do jeskyně. Při pomyšlení, že tam vlezu, mě trošku zamrazí. Neodolám však, i když výstup je nepochybně nebezpečný. Šplhám po skále, co kopíruje svah, ale pak musím vlézt do kolmé a úzké skalní průrvy. Nahoru vede zpuchřelý žebřík, co má leckde vypadané příčky. Při výstupu po jeho zbytcích se rukama chytám visících kořenů nad hlavou, prsty vkládám do skalních otvorů, nohy nachází oporu na výstupcích skály, když na příští pevnou příčku nedosáhnou.
Opatrně se škrábu vzhůru a přeji si, ať ta příčka, na které visím, ještě chvilku vydrží.
Jsem nahoře. Veliká a prostorná jeskyně má šikmé dno, pokryté jemňoučkým zlatavým pískem, s oblými ještě otisky těl, možná už dávných trampů. Nejprve kráčím vzpřímeně, pak už lezu po kolenou k protilehlému, maličkatému okénku. Je to pěkný pocit, dívat se shora, přes vířící prachová zrnka, na špičky mohutných smrků a do zářící kupole modrozlatého nebe.
Najednou mě upoutá něco zvláštního.
Z písku tam v rohu vyčnívá jakýsi půlkulatý bílý úlomek. Dolezu tam a začnu písek odhrnovat. Myslím si „To bude jistě hrnek, co se sem zakutálel při večerní pijatice trampů.“ Raduji se, že do mé sbírky přibude další hrneček.
To, co po chvilce objevím, mi vyráží dech. Není to porcelánový zlomek, ale vybělené temeno malé lebky. Srdce se plaší, tep bije virblem do stěn žil. Váhám, zda mám vyhrabat zbytek. Když se uklidním, pokračuji v odhazování písku. Najednou vidím, že tu v mělkém písečném hrobě leží malá, bílá kostra, co vypadá jako ulitá z plastu. Páteřní obratle, žebra, pánev, kosti končetin jsou srovnány tak, jakoby je k sobě pojily vazy a svalovina.
Bohudíky, není to kostra malého dítěte, což mě v první chvíli nelogicky napadlo, ale jsou to kosti buď psa, nebo srnčete, či mladého divočáka. Možná zvíře utíkalo z protilehlé stráně před predátorem, přeskočilo metrovou propast, aby se zde zachránilo. Anatomii zvířat neznám, nemá cenu lámat si hlavu, jaké zvíře sem zabloudilo a nenalezlo cestu zpátky do života.
A tak tam skelet, ponechán v písečném hrobě a zahrnut hromadou písku, čeká na příští možné objevení. Možná bude čekat desítky let.

Žádné komentáře:

Okomentovat