24. července 2019

Cesta je cíl – napsala Milana Bazanac Kadlčíková

Stojím na staré kamenné dlažbě v téměř posvátném tichu a po tvářích mi stékají obrovské slzy. Snažím se je utřít rukávem své flísové mikiny a cítím, jak se mi při tom chvějí ruce. „Dokázala jsem to! Dokázala jsem to!“ Tato slova mi rytmicky jedou hlavou a já jim pořád nemůžu uvěřit.
Stojím v davu desítek poutníků před katedrálou svatého Jakuba ve španělském Santiagu de Compostela. K tomuto místu jsem směřovala pěšky přes celé Španělsko poslední měsíc a pár dnů k tomu. A teď jsem tady!

U nohou mi leží můj sedmiapůlkilový batoh, který jsem si poprvé nasadila na záda v Pamploně u francouzských hranic a odnesla si ho na nich poctivě celých sedm set dvacet kilometrů. Znám váhu každé položky v něm, vím přesně na milimetr, jak nejlépe ho zabalit, aby byl vyvážený a netlačil. Balila jsem ho znovu a znovu každé ráno. Vybaví se mi moment necelé dva měsíce zpátky. Vcházím do prodejny turistických potřeb a dvě hodiny postupně odškrtávám položky ze seznamu - batoh, spacák, boty atd. „Opravdu chceš vyrazit na cestu sama a v úplně nových botách?“ S výběrem mi pomáhá kámoš Petr, ale moc mě nepovzbuzuje, spíš naopak. „Co mi zbývá! Žádné ´rozšlápnuté´ boty nemám!“
Počáteční kilometry bolely jako čert. Začátek trasy, až do historického města Burgos ve středu země, vedl kopcovitou krajinou plnou malebných vesniček a rozsáhlých vinohradů. Tam jsem také objevila, že nejlepší lék na puchýře (navzdory všemu, co vám říkají doktoři) je puchýř propíchnout, dobře umýt a dát si sklenku místního vína. Vytvořila jsem si cestou své malé rituály. Když jsem v podvečer došla do některé albergue, což jsou ubytovny podél cesty, zula jsem si boty, sedla si do místní hospůdky, většinou někde uprostřed malého kamenného náměstíčka, a dala si skleničku vína. Nad skleničkou a s nohama nahoře jsem si do deníku utřídila myšlenky z celého dne a naplánovala si pečlivě trasu na nadcházející den.
Kopcovitou krajinu vystřídala nekonečná náhorní plošina, nazvaná Meseta, která se táhne od Burgosu až k Leonským horám. Jsou to kilometry a kilometry rovných plání s minimem stínu a nehostinnou krajinou. Pro poutníky je Meseta zkouškou nervů. Jdete celé dny pořád rovně a nevidíte před sebou žádný záchytný bod. Na druhou stranu právě tady si nejlépe „vyčistíte hlavu“ a pochopíte smysl věty: „Cesta je cíl“.
Dalším mezníkem poutě je město Leon, které je předzvěstí její poslední pomyslné etapy – přechodu Leonských hor. Po vyprahlé náhorní plošině se najednou ocitnete v horách plných zeleně, stromů, kde vzduch je díky blížícímu se oceánu vlhký a vrcholky hor přecházíte v mlhách a občas i deštích. Je to země Keltů a mnoha mýtů. Symboly, různé mohyly a zvláštní posvátné stavby potkáváte na každém rohu.
Leonská část cesty mě uchvátila a v horách jsem se cítila jako doma. Možná jsem se naladila na své keltské a čarodějnické kořeny, kdo ví. Fascinovalo mě všechno kolem, všechny detaily z okolní krajiny, které jsem kolem sebe vnímala všemi smysly. Když jdete celé dny pěšky, vidíte úrovně terénu, strukturu zeleně, barvy okolo sebe. Vzduch má během cesty různou kvalitu, jinak voní. Máte mnohem více času a chuť tohle vše prozkoumat.
Zvedám batoh ze země a kráčím do katedrály svatého Jakuba pro svůj poutnický certifikát. Je to poprvé a vím rozhodně, že ne naposled.

Žádné komentáře:

Okomentovat