12. června 2019

Takovou dovolenou nekoupíš ani za milión - napsal Zdeněk Hart

„Máme všechno?“ volá manželka.
„Co nemáme, nepotřebujeme,“ směje se dcera.
Skoro každý zná písničky o mostě v Avignonu, Batalion a markytánku nebo Mušketýry a Vzhůru do Burgund! I já jsem celý život toužil vidět na vlastní oči to, o čem se zpívá, o čem se vypráví. A v Provence ochutnat, co se pije na vinicích prohřátých sluncem, a nasávat vzduch prosycený vůní moře z nedaleké Francouzské riviéry.

Naše první zastávka je Avignon. Stojíme na starobylém mostě z 12 století, o kterém Waldemar Matuška zpíval: „Avignon, tam je shon, tam na mostě všichni tančí. Avignon, tam je shon, tančí celý Avignon...“ A já si představuji, kdo se tady asi procházel, kdo s kým se potkával. A vidím i ty mušketýry, dřevěné povozy s drkotajícími koly, markytánky, prodavače koření, hospodské, jak lákají do svých šenků na nejlepší víno a pobavení.
Dlaní pohladím dlažbu obroušenou historií a životem obyčejných i urozených lidí, kteří po tomto mostě chodili. S manželkou a dcerou se držíme za ruce jako děti. Nemůžu tomu uvěřit, že jsme skutečně tady.
V noci nasvícený most, papežský palác a vystupující hradby ze tmy ukončily dnešní den romantickými vzpomínkami na dávné časy Ludvíka XIV.

Ráno navštívíme Les Baux-de-Provence, kde jsou domy postavené jenom z kamenů a některá obydlí jsou vytesaná ve skále. Prohlížíme si je zevnitř a nechápeme, jak tam lidé mohli žít, plodit děti, vařit a starat se o svoji obživu.
A ty vstupní dveře! Portály vesnických domů s popínavými růžemi. Staré a dřevěné okenice jsou často natřené modrou barvou a na každém dvorku nebo stinném zákoutí stojí dřevěný stolek se skládacími židlemi a dřevěnou lavicí. Všude jsou květiny. Na oknech, na zemi, v truhlíkách v nádobách v obrovských vázách a všechno je veselé, barevné jak rozevlátá letní sukně venkovské dívky.

Románský klášter Sénanque je zvláštní tím, že kolem dokola jsou namodralé pásy velikých lánů levandule. Malé modré rozkvetlé klásky jsou krásné, voňavé, nadýchané... Neustále se vlní a přelévají od jednoho břehu k druhému jako poslušná řeka bez peřejí, jejíž hladina je závislá na větru, který určuje směr pohybu jejího vlnění.

A pak už nás cesta vede do míst, kde jsou nekonečné vinice. V neúrodné kameninové půdě Provence roste a uzrává proslulé vynikající víno. Všude leží mezi vinnou révou kameny, které jsou vyhřáté sluncem a předávají teplo dozrávajícím hroznům. Kameny jsou oválné, kulaté, malé... vzal jsem si dva na památku.

Tak jako všechno jednou končí, i my máme poslední večeři. Rozloučení s krásnou krajinou a s lidmi, kteří se o nás starali.
Spokojeně se dívám na manželku s dcerou, jak si povídají, popíjejí víno, ukusují sýr a olivy, které nám přinesla paní domu. Usmívám se, když vidím, jak si přiťukávají na zdraví, smějí se, dávají si hlavy k sobě, něco si šeptají a zase se smějí.
Michal Tučný ve své písničce zpívá, že si vzal báječnou ženskou a popíjeli spolu Chateauneuf du Pape. Při první degustaci si odvážíme právě tuto lahvinku a po jeho vzoru si budeme večer také popíjet a užívat si to, jak se máme krásně. A já, navíc nemám jednu, ale dvě báječný ženský.



































TAKOVOU DOVOLENOU NEKOUPÍŠ ANI ZA MILIÓN. Původní verze
„Máme všechno?“ volá manželka. „Co nemáme nepotřebujeme“ odpovídá dcera. Zavírám dveře auta a vyjíždíme. První metry a kilometry začaly vyplňovat neznámé otazníky a písmenka do naší dovolenkové křížovky.
Skoro každý zná písničky Avignon, Batalion, a markytánku nebo mušketýry. Vzhůru do Burgund! Naše cesta povede do jižní Francie do Provence.
Kdo by nechtěl vidět na vlastní oči to o čem se zpívá, o čem se vypráví, kdo by nechtěl ochutnat co se pije na vinicích prohřátých sluncem a nasávat vzduch prosycený jódem z nedalekého moře.
První zastávka - Avignon. Stojíme na mostě, který vznikl ve 12 století. Podle legendy to bylo zásluhou pasáčka, který položil holýma rukama ohromný, těžký základní kámen a stavba mostu přes Rhonu mohla začít.
V hlavě si promítám film a představuji si kdo se po něm asi procházel, kdo s kým se potkával a vidím i ty mušketýry, dřevěné povozy s drkotajícími koly, markytánky, prodavače koření, hospodské, jak lákají do svých šenků na nejlepší víno a pobavení.
Rukou pohladím dlažbu obroušenou historií a životem obyčejných i urozených lidí, kteří po tomto mostě chodili. S manželkou a dcerou se držíme za ruce jako děti. Nemůžu tomu uvěřit, že jsme skutečně tady. Je to krása, nádhera.
V noci nasvícený most, papežský palác a vystupující hradby ze tmy ukončili dnešní den romantickými vzpomínkami na dávné časy Ludvíka XIV.
Druhý den zastavujeme ve vesnicí, kde jsou domy postavené jenom z kamenů a některá obydlí jsou vytesaná ve skále. Prohlížíme si je zevnitř a nechápeme, jak tam mohli žít, plodit děti, vařit a starat se o svoji obživu.
Další den máme v plánu navštívit vinice. Cesta nás vede do míst, kde jsou tisíce nebo spíš miliony hlav vinné révy. Překvapuje mne, že v této neúrodné kameninové půdě může růst a uzrávat tak výborné víno. Kam se podíváte tam je kámen. Kameny jsou oválné, kulaté, malé, velké každý si vybere. Já taky a tak mám doma dva na památku.
Michal Tučný si vzal báječnou ženskou a popíjeli spolu Chateauneuf du Pape. Při první degustaci si odvážíme právě tuto lahvinku a po jeho vzoru si budeme večer také popíjet a užívat si to, jak se máme krásně. A já, navíc nemám jednu, ale dvě báječný ženský.
Zastávka u kláštera Gorde je zvláštní tím, že kolem dokola jsou namodralé pásy velikých lánů levandule. Malé modré klásky rozkvetlé levandule jsou krásné, voňavé, nadýchané a neustále se vlnící a přelévající od jednoho břehu k druhému jako poslušná řeka bez peřejí. Řeka jenž je závislá na větru, který určuje směr pohybu jejího vlnění.
Typické pro tuto oblast jsou vstupní dveře. Dveře vesnických domů s popínavými růžemi. Staré a dřevěné okenice jsou často natřené modrou barvou a na každém dvorku nebo stinném zákoutí je postaven malý dřevěný stolek se skládacími židlemi a případně dřevěnou lavicí. Všude jsou květiny. Na oknech, na zemi, v truhlíkách v nádobách v obrovských vázách a všechno je veselé, barevné jak rozevlátá letní sukně venkovské dívky.
Tak jako všechno jednou končí, dnes máme poslední večeři, rozloučení s krásnou krajinou a s lidmi, kteří se o nás starali. Spokojeně se dívám na manželku s dcerou, jak si povídají, popíjejí víno, ukusují sýr a olivy, které nám přinesla paní domu. Usmívám se, když vidím, jak si přiťukávají na zdraví, smějí se, dávají si hlavy k sobě, něco si šeptají a zase se smějí.
Dnes jsem pochopil, že život mi začal vracet drobné…

Žádné komentáře:

Okomentovat