30. června 2019

O prchání - napsala Lucie Žeková

Nasedáme s Markem do traktůrku, máme tak tak času, abychom stihli zahnat z pastviny všechny dojnice. Musí se z okolních pastvin vrátit dřív, než ve tři hodiny začne odpolední směna v dojírně. Pro některé „holky“, jak tady dojnicím říkají, jsme došli pěšky. Ale pro „čtyřku“, jak se nazývá jedna ze sekcí, pojedeme traktůrkem.
Ne že by to bylo tak daleko, ale Marek říkal, že to bude bezpečnější. Do „čtyřky“ totiž k „holkám“ přibyl nový býk.
Jenda, Hans či Johny. Jenda není na rozdíl od starce Matýska takový famfula, takže si na něj dáváme ve všech ohledech bacha.
Přijíždíme k ohradě, Marek řídí. Vyskakuji z traktůrku, otevírám elektrický ohradník a Marek vjíždí na pastvinu. Znovu nasedám.
Předtím mi barvitě vyprávěl, jaká zranění může takový býk člověku způsobit a zásobil mě historkama, co býci lidem v kravíně provedli. Nakonec jsem dostala sadu rad, jak se před býkem prchá. Takový býčí rychlokurz.
Pomalu se cik cak přibližujeme zezadu ke stádu. Jenda, který váží dvakrát tolik co autíčko, nás zmerčil. Marek sykne, jakože to není dobrý a povídá: „Kdyby něco,  tak šlápni na plyn a ujížděj co nejrychlejc.“
Představovala jsem si (asi trochu pobledlá), jak vypadá situace „kdyby něco“. Když v tom „čvacht, vrrrn, vrrrn“, kola traktůrku se bezmocně topí v bažině. Uvízli jsme.
„Vystupovat, slečno.“
Vyskakujeme z autíčka. Pokouším se vysvobodit zapadlé holinky z bahna, které vrchem přetéká dovnitř a barví montérky do hněda. Marně. Kouknu na býka, pak na Marka.
„A jak budeme prchat teď?“
Zvuk motoru utichl.


























Původní
Kdyby něco, tak šlápni na plyn a jeď co nejrychlejc
Jsou dvě hodiny po poledni a my máme s Markem tak tak času, abychom stihli zahnat z pastviny všechny dojnice. Musí se z okolních pastvin vrátit dřív, než ve tři hodiny začne odpolední směna v dojírně. Pro některé „holky“, jak tady dojnicím říkají, jsme došli pěšky. Ale pro „čtyřku“, jak se říká jedné ze sekcí, pojedeme autíčkem. Ne že by to bylo tak daleko, ale Marek říkal, že to bude bezpečnější. Do „čtyřky“ totiž k „holkám“ přibyl nový býk. Jenda, Hans či Johny, jak mu tady říkají. Jenda není na rozdíl od starce Matýska takový famfula, takže si na něj dáváme ve všech ohledech bacha. Přijíždíme k ohradě, Marek řídí. Vyskakuji z autíčka, otevírám elektrický ohradník a Marek vjíždí na pastvinu. Znovu nasedám. Předtím mi barvitě vyprávěl, jaká zranění může takový býk člověku způsobit a zásobil mě historkama, co býci lidem v kravíně provedli. Nakonec jsem dostala sadu rad, jak se před býkem prchá. Takový býčí rychlokurz. Pomalu se cik cak přibližujeme autíčkem zezadu ke stádu. Jenda, který váží dvakrát tolik co autíčko, nás zmerčil. Marek sykne, jakože to není dobrý a povídá; „Kdyby něco,  tak šlápni na plyn a ujížděj co nejrychlejc.“ Představovala jsem si (asi trochu pobledlá), jak vypadá situace „kdyby něco“. Když v tom „čvacht, vrrrn, vrrrn“, kola autíčka se bezmocně topí v bažině. Uvízli jsme. „Vystupovat, slečno.“ Vyskakujeme z autíčka. Pokouším se vysvobodit zapadlé holinky z bahna, které vrchem přetéká dovnitř a barví montérky do hněda. Marně. Kouknu na býka, pak na Marka. „A jak budeme prchat teď?“


Žádné komentáře:

Okomentovat