1. července 2019

Dovolená - napsala Monika Tesařová

Jolanda se znechuceně dívala na jeho želví krk. Připadal jí starý a nehezký. Ale to byl vlastně vždycky. Proč jsou vlastně tady? Bůhví proč ji napadlo, aby ho tak dlouho přemlouvala ke společné dovolené jen ve dvou. Jezdili přece pravidelně s přáteli a nic se na tomto zaběhnutém řádu neměnilo.
Luxusní rezort nabízel krásné ubytování s výhledem na moře, výběr mezinárodní kuchyně, 100 druhů vín a úžasné dezerty během dne. Ale ona si přece chtěla udržet linii a něco málo zhubnout. No nevadí, když si něco málo dopřeje a užijí si společně slunce a moře. 

Želví krk se z vedlejšího lehátka otočil a pronesl: „Jolando, skoč mi pro pivko!“
Měla chuť zařvat něco sprostého! Ale neudělala to, jen si vzala sluneční brýle a otřepala zbytek písku z chodidel, aby ji neškrábal v žabkách. „Chceš v plechovce nebo točený?“ Želví krk ale už neodpověděl, protože byl zabrán do hovoru o politické situaci v Nigérii. Bavil se se svým novým známým, kterého potkal předešlý den na recepci hotelu. „Nuda k uzoufání,“ pomyslela si. Už jsou tady čtvrtý den a měla pocit, že to déle nevydrží. Luxusní hotel sice nabízel téměř vše - od potápění, aerobiku, jízdy na koni, tenisu a lezení po skalách i výlet lodí, ale nic z toho se nedalo dělat s želvím krkem. Byl mimo jakékoliv sportovní dění. Nehodlal se zúčastnit ani výletu na lodi, kterou řídil hotelový personál. Nechtěl dělat nic, rád jedl, pil a mluvil. Zato byl nechutně bohatý a rád to dával na odiv. Byly časy, kdy se jí to líbilo a byla ráda středem pozornosti jako on. Ale po deseti letech ten lesk začal ztrácet své kouzlo.
Vrátila se k lehátku a podala mu plechovku s pivem. „Ale Jolando, to mi snad děláš schválně!“ Neuměl se ani naštvat, a to ji dráždilo ještě víc.
 „Polib si…“ pronesla v duchu.
Než si stačila sednou zpátky na své lehátko, tak jí vítr donesl do uší rozzlobený hlas: „Já ti to říkala, namaž se pořádně…“ Zvedla si sluneční brýle a uviděla dvě dámy jejího věku, jak jedna té druhé maže spálená ramena a nahlas hubuje.
„To snad není možné, že tady někdo mluví česky,“ pronesla Jolanda směrem k ženám. Starší z dvojice se otočila a zasmála se.
„No jo, už je to tak.“
Podala Jolandě buclatou ruku a řekla: „Já jsem Věra a toto je moje spolubydlící Anna. Ale v podniku jí všichni říkáme Karenina. Jste tady sama? A kde bydlíte? V hotelu nebo v chatkách na pláži?“ Chrlila jednu otázku za druhou. Jolanda se usmála a máchla ledabyle rukou k hotelu. Ale víc nic. ¨
Věra i Karenina si ji chvíli prohlížely a pak sborově pronesly: „Jde se na bar, zapít, že i v tomto zapadákově někdo mluví česky.“ Tím myslela hotelový rezort na Korsice, který byl na skaliskách a od nejbližšího městečka vzdálen 15 km.
O pár hodin později, lépe řečeno o pár skleniček později, byly všechny tři nerozlučná trojka kamarádek. Ukázalo se, že Věra i Karenina mají energie na rozdávání a chrlily jeden nápad za druhým. A především si užívaly dámskou dovolenou, jak jen to šlo. Smály se od rána do večera všemu, dělaly všechno možné a chtěly všechno vyzkoušet. Šly se potápět, zkusily hrát tenis, jely na výlet lodí a později jely i na koni. Jolandu ještě tři dny bolel zadek. Ale bylo to úžasné! Kašlaly na dietu a dezerty si braly po dvou. Bylo to tak osvěžující, nehledět na to, co by tomu řekli známí nebo obchodní partneři. Těšila se na ty dvě dámy, které si užívaly plnými doušky. Přemýšlela, kdo jsou a co asi dělají. Nebo koho jsou to manželky. Přece jen tento hotel patřil do kategorie drahého řetězce.
Blížil se konec pobytu a Jolanda si přála, aby to neskončilo. Věra i Karenina jí za deset dní přirostly k srdci.
„A zítra je konec,“ pronesla Věra.
„A zase zpátky do práce,“ doplnila Karenina.
„A co ty, Jolando?“ Bylo jí hloupé vykládat, že odlétá na další drahou dovolenou. Její život byl natolik odlišný a nechtěla jim vysvětlovat proč. Měla spousty známých, ale jen málo přátel. A už vůbec jim nechtěla říkat, kdo je její manžel. Pitomých politiků je všude dost a všichni je znají.
„Holky, bylo to s váma super a nikdy na to nezapomenu! Musíme se někdy vidět,“ vřískala Věra s piňakoládou u bazénu.
„Jasně, určitě zase někam vyrazíme, jen co našetříme,“ pronesla Karenina.
„My jsme totiž řeznice z Vršovic,“ zasmála se znovu Karenina. Jolanda polkla a chtělo se jí smát. Nejlepší dovolená byla z řeznicemi z jatek z Prahy .
Byl čas vrátit se do reality. Želví krk ležel na svém místě pod lehátkem a mazal se mlékem s faktorem 80.
„Kde pořád lítáš? Na co tě tady mám? Běž mi alespoň pro pivo!“
„Plechovku nebo točený?“
Na odpověď ale Jolanda nečekala. Kráčela k baru a uvnitř se celá rozsvítila. Cítila, jak se v ní rozlévá vzrušení a radost. Co kdyby zase potkala dvě dámy, co si zkrátka umějí užívat dovolenou i bez chlapa?

Žádné komentáře:

Okomentovat