30. května 2019

Pavel a Anička – napsala Anastasia Khaustova

„Kolikrát jsem ti říkala, že máš umýt po jídle talíř? Vůbec mě neposloucháš! Tobě na mně vůbec nezáleží?! Pořád za tebou musím chodit a uklízet. Nevdala jsem se za tebe, abych nahradila tvou mámu! Máme tři děti a já se nechci ještě starat o čtvrté!”
„Ale já na to nemám čas! Musím makat v práci, abyste ty a děti vůbec mohli jíst. Když přijdu z práce, nemám už sílu na to, abych ještě uklízel! A ty jsi celý den doma, proč bys to nemohla umýt zítra?”
„Tak ty si myslíš, že zůstávám doma a celý den nic nedělám, nebo co?! Zkus zvládnout tři malé kluky! Ty si ani nedokážeš představit, jak se mi stýská po tom chodit zase do práce!”
„Víš co, nemám sílu hádat se každý večer o různých blbostech. Půjdu spát.”
Po zazvonění budíku Pavel spatřil, že Anička výjimečně nespí vedle něho a neměl z toho dobrý pocit. Šel směrem ke kuchyni a všiml si, že dětský pokoj má otevřené dveře.
Kluci ale obvykle spí až do sedmi, pomyslel si a vešel do pokoje. Ke své hrůze zjistil, že tam kluci nejsou. Doběhl do kuchyně a všiml si papíru na stole. Byl to vzkaz od manželky: „Pavle, odjela jsem s klukama k mámě.”
Zmatený manžel nevěděl, co dělat. Tak udělal to, co dělal každý den - šel do práce.
Po těžkému dni Pavel zapomněl na náhle zmizení manželky a večer byl překvapen tichem i tmou bytu. Špinavé talíře ležely jako němá výčitka. Zapomněl, že mu nikdo nepřipraví večeři. Otevřel ledničku a zjistil, že tam skoro nic není.
No jo, to Anička vždycky kupuje potraviny. Nasypal si misku lupínků a zalil je mlékem. Začal chodit po bytě, až se zastavil u stolu s rodinnými fotkami. Muzeum nejšťastnějších okamžiků jejich rodiny. Úplně vzadu stojí snímek ze svatby.
Pavel se díval na smějící se manželku a uvědomil si, že si už ani nepamatuje, kdy naposledy ji viděl takhle se smát. Vzpomněl si na okamžik, kdy si měli říct své svatební sliby. On měl připraveny dvě stránky, které psal měsíc, ale když to měl říct nahlas, vzpomněl si jenom na citát z Aniččiny nejoblíbenější knihy, Malého prince: „Milovat neznamená hledět jeden na druhého, ale pohlížet společně jedním směrem.”
Když to dořekl, všiml si slz v Aniččiných očích a políbil ji.
Musím jí hned zavolat!

Žádné komentáře:

Okomentovat