23. května 2019

Londýnský sen – napsala Jana Kozlová

Jsem dřevo, ale vytrvalý. Když se do něčeho zakousnu, tak nepustím.
A tak jsem se před deseti lety zakousla do zpocenýho nátělníku, trenek a kecek a začala běhat.
Teorie byla jasná.... Běh je jednoduchý pohyb, kdy klademe jednu nohu před druhou a postupně zvyšujeme rychlost. Super je, ze můžete kdekoliv, kdykoliv a s kýmkoliv.
Začalo to vlastně odložením krabičky sparet a dejchavičným kroužením kolem rybníku.
Vydržať, vydržať!
A já to dokázala.
Po letech dřiny, běhání za každého počasí, ranního vstávání, pocitu, kdy vás bolí úplně všechno - i to, co nemáte - , jsem se letos postavila na start maratonu v královském městě Londýně. Nebyla jsem sama, kámošů jsem tam měla 42 428.
Rozdělila bych je na tři skupinky. Hladoví chrti, ženoucí se do cíle za super časem. Hobbíci, snažící se vylepšit si čas, ale taky si užít závod. A kocháči, jasně indentifikovatelná skupina běžců, kteří se fotí a zdraví s fanoušky. Svižný chrtík dávno nejsem a foťák jsem si zapomněla doma. Bylo jasné, že se zařadím do skupinky svižných rekreačních běžců, vychutnávajících si fantastickou atmosféru.
Na start závodu, dlouhého 42 195 metrových kroků, jsem se postavila přesně v deset hodin.
Trvalo mi 55 minut, než jsem proběhla startem - taková masa lidí se řítila z Greenwiche k Buckinghamu. Od prvního kilometru jsem nevěřila vlastním očím. Všude, celou trasu, stáli lidé, mávali a skandovali.Něco tak neuvěřitelného jsem nikdy nezažila.
Měla jsem na tričku svoje jméno, takže od prvního metru to byla jasná tykačka a Jana pelášila "well done"! Neuvěřitelný a pro mě snad opravdu nejdojemnější zážitek, byl běh přes Tower Bridge. Po obou stranách byly tribuny, takže se trasa dost zúžila. Tisíce diváků volaly sborově jméno probíhajícího závodníka. Cítila jsem se jako Usain Bolt a krásně jsem si zabulela. Nohy šlapaly dál jako dobře namazaný stroj.
Kdyby mně někdo řekl, že může být maraton krásný, tak nevěřím. Ale může. Smála jsem se celé čtyři a půl hodiny. A hle, najednou tady byl čtyřicátý kilometr a blížil se konec.
V tu chvíli už jsem ale věděla, že to DÁM! Že to doběhnu a setkám se se svým fanklubem. Mám tři vnoučata, tři báječný malý kluky. Celou dobu jsem si říkala, kde tam na mě v cíli budou čekat? A kdo mi pověsí tu nádhernou placku na krk?
Byl tam.... Princ! Nepřijel na bílém koni, ale černou limuzínou. Opravdu nám medaile předával princ Harry. A byli tam i moji zlatí kluci. Totální happyend. Bulení nebralo konce.
Mám pocit, že můj život se od 28. dubna 2019 rozdělil. Na život před maratonem a po maratonu. Zkrátila jsem si sukni nad kolena a přelezla vysokou zídku do zahrady plné radosti a štěstí.
A tak jen doufám, že mě ta euforie ještě hodně dlouho vydrží.

Žádné komentáře:

Okomentovat